Pozdní večer. Nad řekou visela mlha, most byl slabě osvětlen občasnými pouličními lampami. Anna se vracela domů z práce, když si před sebou všimla ženské postavy. Žena stála na samém okraji zábradlí, kabát jí vlal ve větru a ruce se jí třásly.
Anna ztuhla. Všechno v ní jí říkalo, že na vteřinách záleží.
„Hej!“ zvolala a vykročila vpřed. „Prosím, nedělejte to!“
Žena se neotočila. Jen tiše řekla:
„Nikomu na mně nezáleží…“
Anna se pomalu, bez jakýchkoli prudkých pohybů, přiblížila.
„Ano,“ řekla tiše. „Záleží mi.“
Natáhla ruku a v tu chvíli se žena rozplakala. Anně se ji podařilo chytit a vší silou se na ní držet, dokud nepřišli kolemjdoucí.
Uběhlo několik dní. Anna na to setkání stále myslela. Žena byla v nemocnici; slíbili jí pomoc. Anna se rozhodla ji navštívit – prostě proto, že nemohla zapomenout na její oči.
Když vešla do místnosti, cizinec vzhlédl… a zbledl.
„To jsi byl ty…“ zašeptala. „Byl jsi tehdy u řeky?“
Anna přikývla. Žena si zakryla obličej rukama a rozplakala se.
„Musím ti říct… Před pár lety jsem v dešti pracovala na školním táboře. Jeden chlapec vyběhl na silnici za míčem… Podařilo se mi ho chytit – a auto mě minulo o kousek. Jmenoval se… Oliver, myslím.“
Anna ztuhla. Srdce jí bušilo tak silně, že jí vyrazilo dech.
„Můj syn,“ zašeptala. „Můj syn se jmenuje Oliver.“
Oba mlčeli. Ticho prorážel jen zvuk deště za oknem. Anna pochopila: ten večer na mostě osud prostě splatil dluh. Zachránil život tomu, kdo kdysi zachránil to nejcennější, co měl.
Někdy se dobrota vrací, když to nejméně čekáme. A i když se svět zdá lhostejný, pamatuje si ty, kteří kdysi zachránili někoho jiného.
