Stalo se to za obyčejného slunečného dne, kdy se zdálo, že se na světě nemůže stát nic hrozného.
Alexej se vracel z práce domů. Jeho trasa vždy vedla kolem železničního přejezdu – tichého, poloopuštěného, kudy vlaky jen zřídka projížděly. Šel, poslouchal hudbu a přemýšlel o nadcházejícím víkendu, když si najednou všiml pohybu mezi kolejnicemi.
Zastavil se.
Něco se pohybovalo na pražcích, přímo uprostřed kolejí.
Zpočátku si myslel, že je to odpad, kus látky, vítr. Ale při bližším zkoumání si uvědomil, že je to malá liška. Sevřený, červenohnědý, třesoucí se tvor se snažil utéct, ale jeho tlapka se zachytila mezi kovovými kolejnicemi. Škubal sebou a pištěl – a ten zvuk Alexeji sevřel vnitřnosti.
Rozhlédl se kolem – prázdno. Žádní lidé, žádný zvuk. Jen lehký vánek a vzdálená ozvěna rohů.
„Buď trpělivý, maličký,“ zamumlal Alexej a vstoupil na koleje.
Klekl si a opatrně natáhl ruku. Lišák se snažil odplazit, ale jeho tlapka byla pevně sevřená mezi pražcem a kolejnicí. Alexej se pokusil kov zvednout, ale ten se nehnul. Zatáhl silněji – bezvýsledně.
A pak – uslyšel to.
Tiché, vzdálené zadunění.
Ztuhl. Zvedl hlavu. V dálce, za zatáčkou, se zableskl bílý záblesk – světlomety.
Vlak.
Zvuk s každou vteřinou sílil. Vzduch se chvěl, kovový rytmus se blížil a v mžiku se v Alexeji všechno převrátilo.
Uvědomil si: kdyby teď odešel, lišák by zemřel. Pokud by zůstal, zemřel by.
Čas jako by se zastavil. Znovu se naklonil a pokusil se tlapku uvolnit.
„Pojď… prosím, pojď…“ vydechl. Lišák žalostně zapištěl, jeho malé tělíčko se třáslo. Alexej zahákl rukou pražec a cítil, jak se kov pohnul – sotva, ale pohnul se!
Zatáhl silněji a cítil, jak se mu kůže na dlaních trhá o kameny.
Řev ohlušoval.
S každou vteřinou se kolejnice pod ním chvěly intenzivněji. Vzduch se naplnil prachem, chvěním a hromem.
A najednou – cvak! Tlapka se uvolnila.
Liščí mládě se vymanilo a, jako by všemu rozumělo, skočilo mu přímo do náruče. Alexej se zvedl, chytil malého tvorečka a spěchal k náspu.
V tu chvíli se kolem prohnal vlak – s řevem, pískáním a bičováním větrem, který ho srazil na zem. Spadl do trávy a tiskl si liščí mládě k hrudi.
Hluk postupně utichl. Vzduch se opět vyčistil. Ležel tam, těžce dýchal a cítil, jak se mu malý, živý tvoreček třese pod rukou.
„To je v pořádku, to je v pořádku… jsi v pořádku,“ zašeptal.
Liška se na něj podívala svýma jantarovýma očima – vyděšenýma, ale plnýma života. Alexej ho opatrně pustil a on kulhal směrem k lesu, ohlédl se, jako by se loučil.
Alexej zůstal sedět na trávě a nemohl uvěřit, že je konec. Dlaně měl od krve, srdce mu bušilo, jako by chtělo vyskočit. Podíval se na odjíždějící vlak a teprve tehdy si uvědomil, jak blízko byl.
Dlouho tam seděl a snažil se pochopit, co se právě stalo.
A právě když se chystal odjet, najednou si všiml malé kapky krve a chomáčku zrzavé srsti na pražcích. Zvedl je a zamyšleně je sevřel v ruce. A pak uviděl škrábanec na kovu, kam se mu zasekla tlapka. Neostrý, ale připomínající písmena.
Tři křivé symboly, jako by je poškrábaly drápy:
„ŽIVĚ.“
