Viktor, geolog v důchodu, miloval tajgu celý život. Bylo mu už přes sedmdesát, ale každé léto se uchyloval do svého starého dřevěného domu u řeky, kde kdysi vedl expedice. Místní si na jeho samotu už dávno zvykli – stařík žil tiše, opravoval střechu, sbíral houby a vařil čaj z třezalky tečkované.
Ale toho dne se všechno pokazilo.
Ráno začalo jako obvykle: mezi borovicemi se vznášela lehká mlha, vzduch voněl pryskyřicí a vlhkou hlínou. Viktor popadl košík a termosku s čajem a zamířil hluboko do lesa, kde vždy rostly hřiby. Vedle něj běžel jeho starý, ale věrný pes, husky jménem Buran. Bylo mu už dvanáct let, ale jeho oči stále zářily stejnou oddaností a silou jako předtím.
Šli už pár hodin, když si Viktor všiml čerstvých stop – obrovských otisků tlapek ve vlhké zemi. „Medvědice,“ zamumlal. „A vypadá to, že je s mláďaty…“
Buran se vzchopil, srst na krku se mu ježila. Viktor se už chystal otočit, ale najednou se zpoza hustého křoví ozval tichý, hrozivý řev.
Stále jen stačil odhodit košík a rozběhnout se k nejbližšímu stromu. Husky hlasitě štěkal, čímž medvědici rozptyloval, ale ta neustoupila – zpoza křoví vyběhla dvě mláďata a matka teď své potomstvo zuřivě střežila.
Viktor se třesoucíma se rukama vyšplhal na nejbližší borovici. Ruce mu klouzaly po mokré kůře, dech měl přerývaný, ale strach mu dodával sílu. Byl asi šest metrů nad zemí – a teprve tehdy se odvážil podívat dolů.
Pod stromem stála obrovská hnědočervená medvědice. Odfrkla si, otočila se, postavila se na zadní nohy a škrábala se do kůry. Mláďata se s zdviženými čenichy plazila poblíž a dívala se na starce.
„Jděte pryč!“ křičel Viktor. „Ztraťte se, vy chlupatí ďáblové!“
Ale zvířata neodcházela. Minuty se vlekly jako věčnost. Cítil, jak mu paže znecitlivěly, každá větev se pod jeho vahou chvěla. Někde v dálce křičely sojky a čas se zdál zamrzlý mezi dechem a strachem.
Musela uplynout hodina. Medvědice nejevila žádné známky odchodu. Viktor věděl, že kdyby se pokusil sestoupit, byl by to konec. Hlas měl už zlomený křikem, v krku měl sucho a Buran… Buran zmizel.
„Musel utéct,“ probleskla mu hořká myšlenka. A pak dole uslyšel štěkot.
Hlasitý, rozzlobený, sebevědomý. Buran se vracel.
Vyrazil zpoza stromů, špinavý, s chomáči mechu na srsti, ale stejně odhodlaný jako vždy. Rozběhl se, postavil se mezi medvědici a strom a začal vrčet, štěkat a vrhat se ve snaze upoutat pozornost. Medvědice vycenila zuby, udělala pár kroků k němu a pak se náhle zastavila.
Buran neustoupil ani o píď.
Viktor křičel shora, bez sebe strachem a bolestí v pažích:
„Burane! Vrať se! Neobtěžuj ji!“
Ale pes, předstíraje, že neslyší, dál volal bestii.
Medvědice se konečně spustila na všechny čtyři, znovu si odfrkla, otočila se ke svým mláďatům a s bručením se vydala pryč. Mláďata poslušně běžela za ním a občas se ohlédla.
Když se všechno utišilo, Viktor hned neuvěřil ve své přežití. Pomalu sestupoval, kolena se mu třásla a srdce mu bušilo. Buran stál vedle něj, těžce dýchal a ocas měl stále hrdě zdvižený. Stařec si klekl, objal ho a tiskl čelo k jeho srsti.
„Zachránil jsi mě… ty starý vlče,“ zašeptal. „Zachránil jsi mě.“
Dlouho šli zpátky. Slunce už zapadalo, stíny se prodlužovaly a vůně lesa byla hustá a teplá. Viktor šel a držel ruku na hřbetě psa, jako by se bál, že zmizí, když ho pustí.
Později, u domu, dlouho seděl na verandě a pozoroval Burana, jak spí u jeho nohou. Jeho starý klobouk ležel poblíž a na stole hrnek studeného čaje.
Přemýšlel o tom, kolik let už prožil, kolik toho viděl a jak tenká může být hranice mezi životem a smrtí.
A jeho duši naplňoval jen jeden pocit – nekonečná vděčnost. Protože poblíž byl někdo, kdo neutekl. Kdo se nebál.
Kdo prostě přišel a zachránil.
A ráno, když slunce vyšlo nad lesem, Viktor nahlas řekl:
„Teď už to vím jistě, Burane… andělé někdy chodí po čtyřech.“
