Už tři dny vytrvale pršelo. Obloha visela nízko, jako by se tyčila nad starým domem, kde žil Oliver, pětiletý chlapec s neklidnýma očima, a jeho matka Sophia. Někde v dálce duněly hromy, ale Oliver se nebál – naopak si užíval sledování dešťových kapek, jak stékají po skle a srážejí se, tvoříc opravdové „řeky“.
Kočka Luna ležela na parapetu – velká, nadýchaná, bílošedá, s pozorným pohledem, jako by chápala víc, než by zvíře mělo. Vždycky byla po boku chlapce, i v noci, spala u jeho nohou a vstávala s ním.
Ten večer Sophia připravovala večeři v kuchyni, když najednou uslyšela zvláštní zvuk – tiché, táhlé mňoukání, jako by úzkostlivě. Nahlédla do pokoje, ale viděla jen Lunu, jak stojí na parapetu vedle Olivera a dívá se na něco za sklem.
„Je všechno v pořádku, Lou?“ „zeptala se nepřítomně a neočekávala odpověď.
Kočka se napjala. Zorničky se jí rozšířily, srst se jí zježila. Prudce seskočila z parapetu, chytila chlapce drápy za rukáv a začala ho od okna odtahovat.
„Luno, pojď!“ zasmál se Oliver a snažil se vyprostit. Kočka ale mňoukala hlasitěji a strkala ho tlapkami, jako by ho odháněla.
A pak se stalo něco, co nikdo nečekal.
V okamžiku místnost osvětlilo oslepující bílé světlo. Řev byl tak hlasitý, že se stěny třásly. Sklo v okně prasklo a po parapetu se rozběhly jiskry. Blesk udeřil do rámu a zanechal po sobě černou, kouřící stopu.
Sofie upustila lžíci a vběhla do místnosti. Oliver stál pár kroků od okna, vyděšený, ale nezraněný. Luna byla poblíž, uši měla sploštělé, oči doširoka otevřené. Ocas se jí třásl, těžce dýchala, ale od chlapce se ani na píď nepohnula.
„Ach, můj bože…“ zašeptala Sofie a objala svého syna. „Jestli…“ nebýt jí…“
Luna tiše mňoukala a lehla si k jeho nohám, stále se dívaje z okna.
Později elektrikář řekl, že elektroinstalace pod rámem byla poškozená – blesk udeřil přesně tam, kde byla stará kovová zasklívací lišta.
„Ještě vteřina – a blesk by udeřil přesně tam, kde dítě stálo,“ řekl.
Od té doby se Luna stala v rodině víc než jen kočkou. Cítila, kdy se blíží bouřka: odcházela z místnosti brzy, rozrušená, jako by varovala. Sofie se někdy přistihla, jak si myslí, že Luna slyší věci, které lidé nemohou – jako by měla spojení s něčím mimo viditelné.
Uplynulo několik měsíců, ale ten úder blesku na rámu zůstal – tenká černá jizva, jako symbol. A pokaždé, když se na něj Sofie podívala, připomněla si kočičí jantarové oči zářící ve tmě.
Od té doby, kdykoli se sousedé ptali, proč Luna vždycky sedí u okna, než začne pršet, Sofie s úsměvem odpověděla:
„Jen čeká na hrom.“ Je to její způsob, jak zajistit, aby to nepřišlo pro nikoho jiného.“
Někdy i ti nejtišší tvorové v sobě skrývají sílu zastavit bouři.
