Noc byla chladná a tichá.
Stará hamburská průmyslová čtvrť už dávno vylidněla: továrny zavřely, lidé odešli a zůstaly jen rezavé kontejnery, krysy a lidé jako on – Daniel Müller, bezdomovec, bývalý mechanik, který po rozvodu a nemoci přišel o všechno.
Procházel se zadní částí supermarketu a v ruce držel starou baterku. Vzduch páchl hnilobou a deštěm.
„Aspoň kousek chleba,“ zamumlal a otevřel další koš.
Ale tentokrát místo známého zvuku pytlů na odpadky uslyšel… tichý, sotva slyšitelný pláč.
Daniel ztuhl. Nejdřív si myslel, že je to kočka. Ale zvuk se ozval znovu – obyčejný, lidský.
Posvítil baterkou a srdce se mu sevřelo. Mezi igelitovými taškami ležel malý balíček zabalený v šedé dece. Opatrně ho rozbalil – a uviděl dítě. Bylo drobné, se zavřenýma očima a bledým obličejem.
„Panebože…“ zašeptal. „Kdo tě tu nechal?“
Dítě žilo. Dýchalo – slabě, ale rovnoměrně. Vypadalo jako normální dítě. Daniel si ale najednou všiml: jeho kůže byla příliš studená, jako by tam byl celé hodiny.
A ještě jedna věc – na paži měl kožený náramek s vyrytým jménem:
„Emil K.“
Daniel nevěděl, co má dělat. Zavolat policii? Neměl ani telefon.
Sundal si starý kabát, zabalil dítě a šel tam, kde strávil noc – do opuštěného hangáru na okraji města.
Tam u slabého světla lucerny rozdělal malý oheň ze zbytků dřeva a začal dítě zahřívat. Dítě se brzy pohnulo, otevřelo oči… a Daniel ucukl.
Oči dítěte byly neobvyklé – obrovské, téměř stříbrné, odrážely plameny jako zrcadla.
Ale nebyl v nich žádný strach. Jen ticho a pozornost, jako by dítě… se dívalo skrz něj.
„To je v pořádku,“ řekl Daniel třesoucím se hlasem. „Pomůžu ti.“
Vzal láhev s vodou, namočil do ní hadřík a lehce otřel dítěti obličej. Pak si všiml malého přívěsku kolem krku dítěte – kovového, studeného. Uvnitř byl malý kousek papíru.
Rozložil ho:
„Jestli tohle čteš, znamená to, že si vybral tebe.“
Danielovi přeběhl mráz po zádech.
Ráno dítě usnulo. Daniel zůstal vzhůru celou noc a poslouchal jeho dýchání. Ale čím déle se díval, tím více se dítě zdálo měnit. Jeho kůže se oteplovala a tváře ruděly. Zdálo se, jako by se v něm probouzel život – a s každou minutou se zdálo, že se přenáší z něj na Daniela.
Cítil zvláštní slabost, ale ne z únavy – jako by část jeho síly odcházela k tomuto drobnému tvorečkovi.
Za úsvitu Daniel uslyšel kroky u vchodu do hangáru. Ve dveřích stála žena v dlouhém kabátě – vysoká, přísná, se šátkem na hlavě. V rukou držela starou fotografii.
„Našel jsi ho?“ zeptala se a dívala se Danielovi přímo do očí.
„Kdo jsi?“ zeptal se ostražitě.
„To já ho hledám už tři roky. Jmenuje se Emil. Ale není… tak docela dítě.“
Přišla blíž a dítě se probudilo a natáhlo k ní ruku.
Daniel cítil, jak se mu sevřelo vnitřnosti.
„Co tím myslíš? Kdo to je?“
Žena se smutně usmála:
„Je to to, čemu lidé kdysi říkali ‚dar‘. Vybírá si ty, kteří jsou ochotni vzdát se všeho pro druhého.“
Dítě začalo tiše dýchat a světlo lucerny se náhle rozjasnilo.
Daniel se podíval dolů – na dlaních měl stopy, jako spáleniny od slunce.
„Takže teď bude žít,“ řekla žena. „Díky tobě.“
Neměl čas odpovědět. Jen ji sledoval, jak s dítětem odchází do mlhy, a slyšel, jak její kroky mizí v ranním tichu.
Později v hangáru našli jen jeho starý kabát a malý náramek s nápisem „Emil K.“
Nikdo nechápal, kdo je tento bezdomovec – ani proč na tom místě od té doby nikdo nespal, i když uvnitř bylo vždycky teplo…
