Pro Jamese Harpera, šestapadesátiletého pošťáka, byla tato trasa známá. Do stejné čtvrti doručoval dopisy téměř dvacet let – věděl, kdo je kdy doma, kdo očekává balíky a kdo si neustále stěžuje na počasí. Ale jednoho jarního dne se všechno změnilo.
Dům číslo 47 na rohu Maple Road se vždycky zdál být tichý. Starší pár – Margaret a Tom Brownovi – žili v ústraní a venku jen zřídka chodili. James věděl, že raději dostávají pouze papírové dopisy, bez internetu a elektronických zařízení.
V poslední době však poštovní schránka přetékala. Noviny ležely neotevřené, obálky se prášily. A když se ten den James přiblížil, uvědomil si zápach.
Byl jemný – směs vlhkosti, papíru a něčeho… nepřirozeného. Pošťák zaklepal na dveře a zavolal – ticho. Pak se rozhodl podívat se do okna.
Závěsy byly zatažené, ale na parapetu byl vidět šálek zaschlého čaje.
Jamesovi se sevřelo srdce. Zavolal policii.
Když násilím otevřeli dveře, uvnitř se rozhostilo hrobové ticho. Dům byl v dokonalém pořádku, jako by se zastavil čas.
Ale na stole ležely dopisy, které nikdo nikdy neposlal.
V nich Margaret psala někomu – svému synovi, o kterém se věřilo, že zemřel při nehodě před dvaceti lety.
„Stále na tebe čekám,“ zněla poslední věta.
A dole, na podlaze, pod starým kobercem, našli dřevěnou krabici.
Uvnitř byly desítky dopisů, psaných stejným rukopisem, ale… podepsaných jménem právě tohoto syna.
Později odborníci zjistili, že dopisy skutečně byly napsány v různých časech. Nikdo však nedokázal vysvětlit, kdo je napsal – koneckonců syn byl skutečně pryč.
James se dlouho nemohl zbavit pocitu, že byl svědkem něčího tajemství, které nikdo neměl prozradit.
Od té doby říká, že každý dopis není jen papír.
Je to něčí naděje, skrytá mezi řádky.
