Stalo se to v tichém americkém předměstí – kde v řadě stojí stejné domy, trávníky jsou posekané na milimetr a rána voní kávou a čerstvou trávou.
Thomas Reed tam žil teprve tři měsíce. Po rozvodu toužil po klidu, jednoduchosti a nových začátcích.
Toho dne bylo slunečno. Četl si u okna noviny, když uslyšel podivný zvuk – tichý, chraplavý, jako by někdo reptal.
Pak – žuchnutí. A hlasité, divoké vrčení.
Thomas vstal, došel ke dveřím a se zatajeným dechem nahlédl kukátkem.
To, co uviděl, ho dojalo.
Přímo před svým domem, na chodníku, zápasil muž s medvědem. Skutečným, obrovským, s mokrou hnědou srstí lesknoucí se na slunci. Muž – vysoký, v potrhané bundě – držel železnou trubku a snažil se odstrčit bestii, která se na něj řítila, vrčela a cenila zuby.
Scéna se zdála tak neskutečná, že tomu Thomasův mozek odmítal uvěřit.
Ale zvuky – dunění, těžké dýchání, skřípění kovu na asfaltu – byly skutečné.
A pak uslyšel ženský výkřik.
„Davide! Zpátky! Drž se dál!“
Thomas se napjal. U plotu stála žena s dítětem v náručí – plakala a křičela, ale muž neposlouchal. Chránil je.
Medvěd zařval a vrhl se vpřed. David ho udeřil trubkou, ale zvíře se jen víc rozzuřilo. Thomas chtěl zavolat policii, ale jeho ruka neposlouchala. Všechno se dělo příliš rychle.
V jednu chvíli zvíře Davida přitisklo k zemi. Žena vykřikla.
A najednou – medvěd se zastavil. Jeho hlava se pomalu otočila k Thomasovu domu.
Přímo k kukátku ve dveřích.
Thomas ztuhl. Skrz malé sklo uviděl pár tmavých očí. Nebyly zvířecí. Měly… vědomí.
Pohled nebyl zuřivý – byl vnímavý. Téměř lidský.
Ucukl, srdce mu bušilo v uších. Zvenčí se ozvalo těžké dýchání. Něco zaškrábalo na dveře. Pak – ticho.
Když se znovu podíval, bestie byla pryč.
David ležel na zemi a lapal po dechu a žena k němu s pláčem běžela. Thomas otevřel dveře a vyběhl ven.
„Bože můj, jsi naživu?“ křičel.
Muž pomalu zvedl hlavu. Obličej měl zakrvácený, ale pohled jasný.
„Nechtěl zabít,“ řekl chraplavě. „Prostě… přišel si pro mě.“
„Koho?“ zeptal se Thomas.
„Medvěda,“ odpověděl David. „Pamatuji si ho.“ Před dvěma lety jsem ho na Aljašce zastřelil, abych zachránil svého syna. Myslel jsem, že je mrtvý… ale vypadá to, že nebyl.
Vstal, těžce se opřel o jedno koleno a podíval se směrem k lesu.
„A teď mě našel.“
Thomas stál a nebyl si jistý, co říct. Žena tiskla dítě k hrudi a plakala.
A David se stále díval směrem ke stromům. Pak náhle zbledl.
„Neodešel,“ zašeptal.
Zpoza keřů se ozvalo šustění.
Ale nikdo jiný se neobjevil. Jen lehký vánek šustil trávou.
Policie dorazila za dvacet minut. Všechno prozkoumala – téměř žádné stopy. Jen jeden obrovský otisk tlapy u brány a tmavá skvrna na asfaltu.
K večeru bylo všechno ticho. Thomas konečně zamkl dveře a rozsvítil.
Ale spánek nepřicházel.
K ránu se přiblížil ke dveřím a rozhodl se ujistit, že je všude klid. Podíval se kukátkem.
A ztuhl.
Na cestě, kde se dříve odehrála bitka, ležel medvědí obojek. Obnošený, kovový, s plaketou.
Podíval se blíž. Na plaketě bylo vyryto:
MAJETEK T. REEDA
Thomas pomalu couval od dveří a cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz.
Koneckonců nikdy neměl domácího mazlíčka.
A přesto…
na zadní straně plakety bylo vyryto další slovo, sotva viditelné pod škrábanci:
„DOMOV.“
