Požár vypukl náhle, pozdě večer, ve starém dřevěném domě na okraji města.
Sousedé vyběhli ven a někteří už volali hasiče.
Plameny zachvátily střechu, okna praskala a z každé škvíry se valil kouř.
Lucas Morris, který bydlel naproti, si jako první všiml kočky sedící u brány. Hlasitě mňoukala, jako by někoho volala.
Mokrá od deště, černá od sazí, pobíhala sem a tam a pak se vrátila ke dveřím domu zachváceného plameny.
„Hej, tam nemůžete!“ křičel Lucas, ale kočka neustoupila.
Pak si uvědomil, že uvnitř někdo je.
Aniž by čekal na záchranáře, Lucas si přehodil bundu přes obličej a vběhl dovnitř. Horko mu spálilo kůži a kouř ho štípal v očích. Slyšel slabé syčení – kočka běžela vpřed a každých pár sekund se otáčela, jako by kontrolovala, jestli ji sleduje.
Došli do kuchyně. Tam na podlaze ležel muž v bezvědomí, přikrytý dekou. Lucas ho chytil za paže a vytáhl ven, a kočka se za ním rozběhla.
Když dorazili hasiči, oběť už byla předána záchranářům.
Muž byl odvezen do nemocnice a lékaři později řekli:
„Kdyby ho našli o pět minut později, nepřežil by.“
Kočka byla také vyšetřena. Měla opálené vousy, ale byla naživu – a celou dobu seděla vedle svého majitele poblíž sanitky.
Později se Lucas dozvěděl, že oběť se jmenovala Henry Collins a kočka Sam.
Sousedé řekli, že ho Henry zachránil před rokem, když ho našel na ulici ve sněhové bouři.
Teď se role obrátily.
Když se Henry vrátil z nemocnice, Sam na něj už čekal u dveří – stejný pohled, stejné tiché mňoukání, jako by říkal:
„Teď jsme si kvit.“
