Déšť bičoval střechy, vítr trhal větve, jako by chtěl vyvrátit vesnici s kořeny. Noc byla tak černá, že se zdálo, jako by se na zem snesla samotná tma. Uprostřed dunění hromu a hvízdání větru běžel malý chlapec jménem Timofej bosý po zatopené silnici. Bylo mu teprve osm let. Obličej měl zjizvený od ohně, oči obrovské, plné slz a strachu. Ale v náručí držel to nejcennější, co měl: malý uzlíček, malý život – svou novorozenou sestřičku.
Dům se zřítil před necelou hodinou. Udeřil hrom, blesk a střecha vzplanula. Jeho matce se podařilo vykřiknout: „Timo, utíkej! Do nemocnice! Jen ji vezmi, slyšíš?!“
A pak se zřítil strop a její hlas dozněl.
Tima stál uprostřed plamenů, nohy měl spálené, dusil se kouřem, ale ani ho nenapadlo pustit sestru. Vyběhl ven do deště, kde mu vítr okamžitě sfoukl poslední teplé slzy z očí. Neměl boty, ani bundu. Jen starou deku, do které zabalil holčičku, a naději, že v nemocnici, na druhé straně vesnice, je někdo, kdo jí může pomoci.
Cesta se změnila v řeku. Voda mu šlehala do nohou, hlína ho vsála dovnitř, ale šel. Každý krok ho bolel – nohy měl pohmožděné, kolena mu krvácela. Padal, vstával, znovu padal a tiskl se k hrudi svou sestru. Sotva dýchala. Její malá tvář zbledla a Tima zašeptala:
„Buďte trpěliví… prosím, buďte trpěliví…“
Když se v dálce zablesklo světlo – nemocnice – myslel si, že vidí fata morgánu. Ale bylo to světlo! Skutečné! Běžel ze všech sil, klopýtal a klouzal se v blátě.
„Pomoc!“ křičel, ale vítr jeho hlas odnesl.
Boušil pěstmi do skleněných dveří, dokud nevyběhla sestra.
„Bože můj, dítě!“ křičela, chytila ho a zabalila jeho sestru do suchého ručníku. „Co se stalo? Kde jsou rodiče?“
Tima chtěl odpovědět… ale rty se mu třásly. Hned u dveří ztratil vědomí.
Probudil se ráno – v nemocničním pokoji, pod bílou dekou. Slunce prosvítalo závěsy a poprvé v noci bylo ticho. U postele seděla stejná sestra.
„Jsi vzhůru, hrdino,“ usmála se. „Tvoje sestra žije. Doktoři říkali, že kdybys přišel byť jen o deset minut později…“
Nedokončila. Jen mu stiskla ruku.
Tima se otočila k oknu. Tam, za sklem, byly stále kaluže a stopy bouře. Ale nad nemocnicí už se tyčila duha.
Uběhly roky.
Na zdi téže nemocnice nyní visela fotografie – chlapec s obvázanýma rukama a zavinutou holčičkou v náručí. Pod obrázkem byla plaketa:
„Timofej Selin. 8 let. Zachránil svou sestru v noci velké bouře.“
Každý, kdo prošel kolem, se zastavil. A jednoho dne, o mnoho let později, se k fotografii přiblížila mladá žena v bílém plášti – neonatoložka. Dlouho se na ni dívala a pak tiše řekla:
„Děkuji, bratře…“
Dotkla se konečky prstů skla a usmála se.
Světlo na chodbě tiše zhaslo – jako by na ni někdo mrkl shora.
