Ten den začal jako obvykle – dusný, tichý, s těžkým vzduchem, z něhož se bolela hlava. Nad obzorem se vznášely šedé mraky a ptáci náhle ztichli. Všichni ve vesnici věděli, že se blíží bouře. Ale nikdo nic takového nečekal.
Kolem třetí hodiny se obloha zbarvila do zelena – zlověstně zelena, jako by se nad zemí vznášel stín. Pak vítr zafoukal tak silně, že listí létalo v plachtách. Ozval se vzdálený rachot, jako řev vlaku. Lidé se hrnuli do sklepů a kůln, kamkoli mohli.
Když to všechno skončilo, vesnice stála tiše. Někde v dálce duněly hromy, na obloze se třpytily zbytky blesků, ale to nejhorší už bylo za nimi. Všichni vyšli ven – a nemohli uvěřit svým očím.
Tornádo prošlo. Desítky domů stály nepoškozené. Zlomené větve, rozbitá okna, ale jinak nic hrozného.
Kromě jednoho.
Na okraji města, kde kdysi žil starý Jegor, byl dům smeten až do základů. Žádná střecha, žádné zdi, žádný nábytek – jako by ho někdo vymazal ze země gumou. A nejpodivnější bylo, že kolem domu nebyla ani stopa po tornádu. Tráva ležela naplocho, dokonce i ploty v okolí byly neporušené.
„Jako by vítr věděl, odkud foukat,“ řekl někdo.
Když záchranáři odklízeli trosky, našli jen starou krabici. Uvnitř byly dopisy. Desítky jich byly zažloutlé, s daty starými dvacet let. Téměř na každé obálce bylo stejné jméno: Anna.
Později se ukázalo: Jegor si dům postavil sám – na místě staré kaple, zničené za sovětské éry. Lidé si tehdy šeptali, že se toho místa neměl dotýkat.
Jegor tam žil čtyřicet let. Sám. A týden před bouří zemřel – tiše, ve spánku. Dům stál prázdný.
Po tornádu kněz ze sousední vesnice řekl:
„Někdy nepřichází trest, ale očištění. Možná si někdo prostě chtěl vzít zpět zemi, která mu byla odebrána.“
Teď je to místo pokryto trávou. Lidé se mu vyhýbají, zvláště když se zvedá vítr.
A v noci, když se podíváte pozorně, můžete vidět lehký prach vířící nad kopcem, jako by si něco hledalo cestu zpět.
