Kdysi dávno, ve starých vesnicích, měl každý dům přímo u dveří malou lžičku soli. Někdy na malém prkénku, někdy jen na talířku. Dnes mnozí tuto pověru považují za pověru. Ale starší říkali:
„Dokud je u vchodu sůl, dům je chráněn.“
Tento zvyk se dědil z generace na generaci. Mladí lidé ne vždy věděli proč, ale přesto dávali špetku soli ke dveřím, zejména v noci nebo před bouřkou.
Jednoho dne etnograf jménem Leo Stolz navštívil malou pobřežní vesnici v severní Evropě, kde tato tradice stále žila. Všiml si, že téměř každý dům měl u dveří malý talíř se solí.
„Je to na zlé duchy?“ zeptal se starší ženy, paní Anny. Usmála se:
„Na všechno, synu. Na duchy, na vlhko, na neštěstí.“
Leo se jako vědec rozhodl ověřit důvody tohoto jevu. Provedl experiment a nainstaloval vlhkoměry do dvou domů. Jeden měl u vchodu sůl, druhý ne. Po týdnu přístroj ukázal, že vlhkost u dveří byla v domě se solí téměř o 20 % nižší.
Sůl skutečně absorbovala vlhkost – neviditelně, ale konstantně. To znamenalo:
méně plísní na prahu,
méně zatuchlého zápachu,
menší pravděpodobnost, že dřevěné dveře nebo podlaha zahnijí.
Postupem času se samozřejmě sůl rozpadala, spláchnutá deštěm. Pak hospodyňky jednoduše přidávaly další.
Ale měla i jiný význam – symbolický.
Sůl byla považována za znamení čistoty a pravdy. Používala se v přísahách, k „zpečetění“ míru a k vítání hostů. Práh je hranicí mezi domovem a vnějším světem, což znamená, že sůl se kladla nejen pro fyzickou ochranu, ale také jako talisman proti jakémukoli zlu, které by mohlo vniknout.
Záznamy starých etnografů dokonce obsahují pověry:
Pokud sůl na prahu ztmavne, věští změnu počasí nebo příchod cizince.
Pokud se vysype, znamená to, že někdo přeje domu zlo.
Dnes, když je to zapomenuto, jen málokdo ví, že tento „babiččin rituál“ není vůbec mystický.
Byl to jednoduchý a chytrý způsob, jak chránit domov a vzduch v něm – a zároveň lidem připomínat: „Ať do mého domu vstoupí jen dobro.“
Někdy se staré zvyky ukážou mnohem chytřejší, než se na první pohled zdá.
