Den byl teplý a jasný. Svatba se konala ve starém sídle za městem – bílé sloupy, hudba, smích, cinkání sklenic.
Fotograf Alex pracoval jako obvykle – obvyklý chaos svateb, hosté, tanec, stovky záběrů za sebou.
Nevěstu vyfotil na pozadí zahrady.
Jemné šaty, závoj, jemný vánek. Všechno bylo perfektní.
Později večer třídil fotografie a vybíral ty nejlepší k retuši.
A najednou si všiml něčeho zvláštního.
Na jednom ze záběrů, kde se nevěsta dívá přes rameno, stál za ní muž.
Ani host, ani příbuzný, ani někdo z personálu – jen stín lidské postavy odrážející se ve skleněných dveřích.
Tvář nebyla viditelná, ale silueta – zřetelně mužský, vysoký, v černém obleku.
Alex si prohlížel všechny záběry jeden po druhém.
Na předchozí fotografii nebyl. Ani na další ne. Jen jeden záběr.
Rozhodl se, že je to náhoda – možná odraz, hra světla. Ale když poslal sérii novomanželům, nevěsta téměř okamžitě odpověděla.
„Alexi… kdo je to za mnou?“
Ztuhl. „Myslel jsem, že je to jeden z hostů.“
Uběhla minuta. Pak další.
A konečně dorazila zpráva:
„Nepozvali jsme nikoho v černém.“
Alex se rozhodl zkontrolovat originály. Zvětšil obrázek a všiml si detailu: muž se díval přímo do kamery.
Jeho oči byly jasně viditelné.
Později přišel album vrátit. Novomanželé vypadali unaveně. Nevěsta držela fotografii s tímto záběrem.
„Snažili jsme se zjistit, kdo to byl,“ řekla tiše. „A víte, co je divné? Ten muž není na žádném z videí. Jen na vaší fotce.“
Alex neodpověděl. Prostě si vzal flash disk a od té doby svatby nenatočil.
