Dálnice se táhla až k obzoru. Horký den, málo aut a nekonečný zvuk pneumatik.
Anna se vracela domů po služební cestě. Nikam nespěchala – pustila si hudbu, otevřela okno a vítr jí příjemně foukal do tváře.
Na kraji silnice si všimla auta se zapnutými výstražnými světly. Poblíž stál muž a díval se na prázdnou pneumatiku. Mnoho lidí projelo kolem a nevšímalo si toho. Anna ale zabrzdila.
Nevěděla proč – prostě se nedokázala projet.
Ukázalo se, že muž je starší, asi sedmdesátiletý. Ruce se mu třásly, když se snažil vyměnit pneumatiku.
„Všechno v pořádku?“ zeptala se Anna a vystoupila z auta.
„Aha, jasně… Prostě to nefunguje. Nářadí se zaseklo a já už nejsem stejný,“ omluvně se usmál.
Anna si povzdechla a vytáhla z kufru hever. O dvacet minut později byla práce hotová. Stařec jí několikrát poděkoval, ale jedna věta mu utkvěla v paměti:
„Děkuji, že jste se zastavila. Dnes je zvláštní den.“
Usmála se a odmítla ji. Nabídl jí peníze, ale ona je odmítla. Potřásli si rukama a popřáli si šťastnou cestu.
O týden později se Anna vrátila ke svému normálnímu životu. Pracovní dny, káva, shon.
Jednoho dne však našla ve své poštovní schránce obálku – bez zpáteční adresy. Rukopis byl úhledný, staromódní.
Dopis začínal:
„Dobrý den, možná nevíte, kdo jsme. Ale před týdnem jste pomáhala našemu otci na dálnici.“
Anna ztuhla.
„Zemřel ten samý večer. Jeho srdce. Ale než zemřel, stihl nám vyprávět o ženě, která neprošla kolem.
Řekl, že poprvé po dlouhé době věřil, že na tomto světě stále existuje laskavost.
Děkuji, že jste tu byli.“
Obálka obsahovala fotografii – tentýž muž stojící u svého auta a popisek:
„Richard, 1948–2023.“
Anna dlouho seděla s dopisem v rukou.
Neplakala – jen se dívala z okna, kde se za silnicí třpytil západ slunce, a přemýšlela o tom, jak jedno prosté rozhodnutí může být posledním dobrým okamžikem v něčím životě.
