Ráno bylo slunečné a tiché.
Anna jela po polní cestě – starý zvyk: každou neděli projížděla na kole mezi poli, aby si vyčistila hlavu. Žluté klasy se jemně kymácely ve větru a v dálce byl slyšet ptačí zpěv.
Ale v jednu chvíli si na cestě před sebou všimla něčeho bílého. Nejdřív si myslela, že je to pytel. Pak látka. Když se Anna přiblížila, uvědomila si, že jsou to svatební šaty.
Ležely přímo uprostřed prašné cesty, dokonale čisté, jako by je tam někdo právě položil. Hedvábí se jemně třpytilo na slunci, závoj se lehce kymácel ve větru.
Anna sesedla z koně a rozhlédla se. Žádná auta, žádní lidé. Jen pole a cesta.
Sehnula se – šaty byly nové, bez jediné skvrny. Uvnitř byla úhledná visačka ze svatebního salónu a malý přívěsek na řetízku, zachycený v krajce.
Na přívěsku bylo vyryto:
„A + D. 22. července.“
Anna ztuhla. Dnes byl 22. července.
Vytáhla telefon – nebyl signál.
Rozhodla se vzít šaty do nejbližší vesnice, ale po dalších pár kilometrech jízdy uviděla u silnice starý kostel.
Dveře byly otevřené.
Uvnitř nikdo nebyl, jen vůně květin a z reproduktorů se linula jemná hudba.
Na lavičce u vchodu seděl muž v obleku se skloněnou hlavou.
Anna se přiblížila.
„Promiňte, nevíte snad… někdo ty šaty zřejmě ztratil.“
Muž vzhlédl. Červený, unavený.
„Nejsou ztracené,“ řekl matně. „Ona… nepřišla.“
Přejel si rukou po obličeji a podíval se na šaty v jejích rukou.
„Jsou její. Přivezl jsem je dnes ráno, ale zřejmě osud rozhodl jinak. Nechtěla svatbu.“ Nechala šaty na silnici a… odešla.
Anna nevěděla, co říct.
Prostě tiše položila šaty vedle něj a pak, když odjížděla, se ohlédla. Muž tam stále seděl a zíral do prázdna a šaty na slunci vypadaly, jako by v nich někdo stál.
