Ráno v malé litevské vesnici Kairiškai začalo normálně. Na trávě ležela mlha, z sousedního statku kokrhal kohout a na verandě seděl starý Edmunds Laisvis, bývalý hodinář, a pil silný čaj ze smaltovaného hrnku.
Žil sám ve starém domě, který si sám postavil v mládí. Po smrti své ženy se jen zřídka odvážil za bránu – kromě toho, že šel do obchodu pro chleba nebo krmivo pro kočky. Ale to ráno ho něco donutilo vstát z lavičky: tiché kovové cinknutí, jako by někdo udeřil do skleněné nádoby.
Edmund se zamračil.
„Co to sakra je…“ zamumlal a vešel na dvůr.
Na zemi ležely věci, které nikdo nepoznával.
Uprostřed jeho dvora, hned u staré studny, ležely tři podivné předměty. Jeden připomínal polovinu měděné koule, druhý zakřivený kovový talíř s neznámými symboly a třetí lesklý válec, z něhož vycházela slabá pára.
Edmund se dřepl a chtěl se ho dotknout, ale v ruce náhle ucítil slabé brnění, jako statickou elektřinu. Kov byl teplý, jako by čerstvě vyhořel z ohně.
„Mohlo by to být opravdu součást letadla?“ pomyslel si a díval se na oblohu. Ale obloha byla jasná. Ani stopa po kouři, ani stopa po spálenině.
Zavolal svému sousedovi Antanasovi, bývalému vojákovi. Vešel dovnitř, zamračený a držel v ruce klacek.
„Raději se toho nesahej, Edmunde. Páchne to chemikáliemi…“
„Nebo se možná zřítila družice?“ skočila mu do řeči sousedka Marta, která jako vždy všechno slyšela přes plot.
Dorazili lidé z města.
O hodinu později byl dvůr starého muže obklopen tuctem lidí – někteří natáčeli na telefony, jiní se hádali.
Zatímco se Antanas hádal s novináři, k Edmundovi přistoupili dva muži ve formálních oblecích bez odznaků.
— „Našel jsi to první?“
— „Našel. Vyšel jsem ven a tady byli.“
— „Neviděl jsi nikoho?“
— „Jen kočka. A… světlo. Záblesk, jako blesk, ale bez zvuku.“
Muži si vyměnili pohledy. Jeden z nich vytáhl zařízení připomínající detektor a zamával jím nad předměty. Zapípalo a zeleně zářilo.
— „Hustota neznámá, teplota stabilní. Je třeba izolovat.“
O půl hodiny později se z lesa vynořil vojenský nákladní vůz. Lidé byli požádáni, aby ustoupili. Kovové předměty byly umístěny do nádoby zabalené ve fólii. Edmund stál u plotu a sledoval, jak se jeho dvůr proměňuje ve filmovou kulisu.
A pak začalo něco zvláštního.
Následující den se všechny spotřebiče ve vesnici začaly chovat podivně. Televize se v noci samy zapínaly, baterie mobilních telefonů se během několika minut vybily. A v Edmundově domě se hodiny, které si nechal celý život, najednou začaly otáčet pozpátku.
„Slyšel jsi to? Rádio syčí!“ stěžovala si Marta.
„A psi v noci vyjí… jako před bouří,“ dodal Antanas.
Té noci se Edmund probudil na světlo. Na dvoře nikdo nebyl. Ale nad studnou visela jemná záře, jako by se vzduch chvěl. A tam, kde den předtím ležely podivné předměty, byla nyní viditelná stopa – dokonale kulatá, spálená značka na zemi.
Další ráno přišli k domu starého muže znovu vojáci – tentokrát vojáci v maskách. Požádali ho, aby nikomu neříkal, co viděl. Ale zpráva se už roznesla.
Nyní do Cairiskai přicházejí turisté a badatelé. Někteří říkají, že to byl úlomek meteoritu, jiní, že se ho něco dotklo. A starý Edmund, který každý večer sedí na verandě, se dívá na studnu a šeptá:
„Kdybys věděl, co jsem tu noc viděl, nepřišel bys sem…“
