Den byl horký, silnice se táhla až k obzoru.
Sam řídil svůj náklaďák naložený zbožím už celé hodiny. Rádio bylo zticha, vzduch se chvěl horkem a on si přál jen kávu a studenou vodu.
Najednou zahlédl na kraji silnice před sebou auto s otevřenou kapotou. Řidič stál opodál a bezmocně zíral na motor.
Kolem projelo mnoho aut, ale Sam zpomalil a zastavil.
„Je všechno v pořádku?“ zakřičel z okna.
„Myslím, že je to chladič,“ odpověděl muž a otřel si čelo. „Voda není, do města je to asi dvacet kilometrů.“
Sam vylezl z kabiny, vytáhl z kufru láhev s vodou, hadr a pár nástrojů. O deset minut později motor znovu zaburácel. Muž mu poděkoval a s úsměvem řekl:
„Děkuji, zachránil jste mě. Půjčil bych vám kávu, kdybych nespěchal.“
Sam mávl rukou:
„Hlavní je, že se tam dostanete.“
Rozloučili se a Sam zajel zpět na dálnici.
Asi o dvacet minut později si všiml pohybu před sebou – davu a blikajících světel. Když jel blíž, uviděl převrácená auta, hasičské vozy a kouř na silnici.
Došlo k nehodě. Obrovský nákladní vůz narazil do kolony aut – doslova před patnácti minutami.
Sam zabrzdil a zastavil. Tohle byla jeho skupina. Jeho kolega jel před ním po stejné trase.
Kdyby nezastavil, aby pomohl cizinci, byl by tady. A s největší pravděpodobností v tom převráceném nákladním voze.
Stál u krajnice a díval se na dálnici, kde bylo všechno ticho. V hlavě mu zněla mužova slova:
„Děkuji vám, zachránili jste mě.“
Ale ve skutečnosti ho zachránil.
