Alexej se vracel domů po typickém dni. Tašku měl přehozenou přes rameno a myšlenky se soustředily na to, co uvařit k večeři. Slunce už zapadalo a na nádvoří panoval klid, téměř ospalost.
Už strčil klíč do zámku, když koutkem oka zahlédl pohyb u svých nohou.
Zpočátku to vypadalo jako větev. Silná, tmavá, třpytivá na slunci. Pak se ale větev pohnula. Alexej ztuhl. Na nejnižším schodu se pomalu a hladce svíjel obrovský had.
Vteřiny se vlekly jako věčnost. Slyšel, jak mu v hrudi hlasitě buší srdce, a v krku měl sucho. Had zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly.
Nepamatoval si, že by udělal krok zpět. Pak další. A další.
Jediné, na co dokázal myslet, bylo: „Cože?! Tady?! V rámci městských hranic?!“
Věděl, že poblíž je malý les. Ale aby se takový tvor plazil až k domu… To nemohlo být možné.
A pak, o pár okamžiků později, si Alexej všiml detailu, který mu nahnal mráz po zádech.
Kolem hadího krku bylo něco, co připomínalo obojek. Tenký, tmavý proužek, jako stará gumička nebo řemínek.
Tohle nebyl divoký had.
Zavolal záchranáře, aniž by od nich odvrátil zrak. Zatímco dorazili, Alexej stál jako okatý a sledoval, jak se had líně plazí ke dveřím, jako by věděl, kam jde.
Když dorazili specialisté, nevěřili svým očím: byl to vzácný druh, který v této oblasti nepochází. Mohl být domestikován, uprchl nebo vypuštěn? Nejpodivnější ale bylo, že pod obojkem našli malou kovovou visačku.
Bylo na ní vyryto:
„Č. 7. Domov.“
Nikdo nikdy nezjistil, odkud se vzala.
Ale od té doby se Alexej nemohl klidně vrátit domů – každý večer se ohlédl ke schodům.
A někdy, zvláště za tichých, teplých večerů, si myslel, že znovu slyší tiché šustění u dveří…
