Rodina Ivanovů žila v klidné čtvrti na okraji města. Jejich dům, malá zahrada a útulná veranda – všechno se zdálo být perfektní. Ale několik týdnů každé ráno nacházeli na dvoře podivné stopy. Malé, téměř lidské, ale příliš tenké a úzké. Někdy stopy po drápech na plotě, jako by se je někdo snažil přelézt.
Nejdřív si mysleli, že jsou to děti ze sousedního domu. Pak zvířata. Ale jednoho rána začaly mizet drobnosti: hračky, miska pro kočky, zahradnické rukavice. Pak se hlava rodiny rozhodla nainstalovat bezpečnostní kameru.
První noc se nestalo nic neobvyklého. Druhou – ticho. A třetí se kamera spustil. Když se rodina ráno posadila, aby se podívala na záběry, všichni ztuhli.
Na obrazovce, osvětlené měsícem, se po dvoře pohybovala silueta. Ani člověk, ani zvíře – něco mezi tím. Malá, s dlouhýma rukama, pohybovala se pomalu, téměř tiše. V rukou držela… plyšovou hračku.
Manželka křičela a děti se lekly. Manžel nevěřícně přetočil záběry. Tvor se přiblížil k verandě, opatrně položil hračku na schod a zmizel za plotem.
Když ráno vyšli na dvůr, hračka tam skutečně byla – plyšový medvídek, starý a zaprášený. Nikdo nevěděl, odkud se vzal.
Rodina se rozhodla umístit druhou kameru, z jiného úhlu. Následující noc se silueta znovu objevila – tentokrát stála u okna, jako by se dívala dovnitř. Kamera ji zachytila, jak zvedá ruku, jako by mávala, a pomalu mizí ve tmě.
Poté se rodina přestěhovala. Nový dům, nová čtvrť. Děti ale někdy říkají, že v noci vidí stejného plyšového medvídka za oknem.
Příběh se stal virálním na sociálních sítích. Někteří jsou přesvědčeni, že šlo o montáž nebo náhodu. Jiní tvrdí, že na dvorcích se často dějí věci, kterých je nejlepší si nevšimnout.
Ale ať už to byl kdokoli, jedna věc je jasná: kamera někdy ukazuje nejen pravdu, ale i to, co by bylo lepší nikdy nevidět.
