Uplynuly tři roky od Andrejovy smrti. Pro Marii se ta doba táhla jako věčnost. Stále s ním v duchu mluvila, když si vařila kávu, když šla do práce, když usínala.
Každou neděli chodila na hřbitov – uklízela hrob, dávala nové květiny a vyprávěla mu o svém týdnu. Stal se to jejím jediným rituálem, kterým udržoval rovnováhu v životě.
To ráno bylo tiché, téměř bezvětrné. Marie šla po známé cestě a držela kytici bílých lilií. Ale jak se blížila, zastavila se. Na hrobě už ležely květiny – čerstvé, ještě vlhké od rosy.
Ztuhla. Nikdo kromě ní sem nikdy nepřišel. Žádní přátelé, žádní příbuzní. Andrej byl uzavřený muž, téměř bez blízkých. Marie položila kytici vedle něj a najednou si mezi stonky něčeho všimla. Malého, složeného kousku papíru.
Třesoucími se prsty papír rozložila. Na něm úhledným rukopisem bylo napsáno:
„Brzy se uvidíme.“
Marii se zatočila hlava. Klesla na kolena. Všude kolem byla prázdnota, jen šustění listí. Znovu a znovu si ta slova pročítala a snažila se najít vysvětlení.
Ten večer doma byla neklidná. Procházela si staré fotografie, dopisy, dokonce i zprávy v telefonu. „Možná si někdo dělá legraci?“ pomyslela si. Ale v ní se ochladil jiný pocit – strach a podivná předtucha.
Další den se rozhodla vrátit. Květiny tam stále byly, ale vzkaz byl pryč. Na jeho místě byla nová kytice, stejného druhu. A znovu – čerstvá.
Maria zavolala strážnému hřbitova, ale ten jen pokrčil rameny:
„Každý den někdo nechává květiny. Žena v šátku na hlavě. Přichází ráno, než jsme sem dorazili.“
Maria začala přicházet dříve. Několik dní po sobě nic. Ale čtvrtého rána si u brány všimla postavy. U Andrejova hrobu skutečně stála žena a skláněla se, aby položila kytici. Maria spěchala, ale když se přiblížila, nikdo tam nebyl. Jen stopy ve vlhké zemi.
Od té doby viděla květiny ještě mnohokrát. Někdy se stuhou, někdy jen tak. Ale už žádné vzkazy nebyly. Jen jednou, na výročí jeho smrti, papír znovu našla. Na něm bylo jen jedno slovo:
„Počkejte.“
Maria už na hřbitov nechodí. Říká, že si ho raději pamatuje živého. Sousedé ale někdy hlásí, že v neděli vidí u brány ženu v tmavém kabátě a s bílými liliemi v ruce.
