Když se Ethan narodil, lékaři jeho rodičům okamžitě řekli: nemá ruce. Prognóza byla chmurná – bude žít svůj život „s omezeními“. Ale nevěděli, že Ethan nebude mít vůbec žádná omezení.
Od dětství se učil dělat všechno nohama – držet lžíci, otevírat dveře, listovat knihami. Ale jednoho dne, v šesti letech, poprvé vzal štětec do ruky. A všechno se změnilo.
Zpočátku to byly jednoduché čmáranice, pak čáry, tvary, barvy. Rodiče mu koupili barvy a brzy stěny domu zářily zářivými tahy štětcem. Ve dvanácti letech už maloval krajiny, portréty a dokonce se účastnil výstav pro mladé talenty. Říkalo se mu „chlapec, který maluje duší, ne rukama“.
Ale jeden obraz vyčníval.
Jednou v noci nemohl dlouho usnout. Později řekl, že měl sen – velmi jasný, jako by ho někdo volal. Ráno vstal, rozložil plátno a začal malovat. Tiše, bez skicování, bez zastavení. Téměř osm hodin v kuse.
Když rodiče vešli do místnosti, ztuhli.
Obraz zobrazoval ženu – neznámou postavu, ale tak živou, že se zdálo, že se chystá promluvit. Její pohled byl jemný, unavený, jako by se na Ethana dívala s láskou. Ale nejpodivnější bylo, že měla na krku přívěsek. Stejný, jaký Ethan nosil od dětství – dárek od své babičky, která zemřela ještě před jeho narozením.
Když rodiče ukázali obraz jeho babičce z matčiny strany, zbledla. Žena na portrétu byla replikou její dcery, která zemřela při porodu… Ethanovy matky.
Od té doby chlapec už nemaloval portréty. Pouze abstraktní obrazy plné světla a pohybu. Jeho díla se prodávala po celém světě, ale ta jedna – jediná, první – mu zůstala.
Říká, že tu ženu už ve svých snech nevidí.
Prostě cítí, že je tam vždycky – v každém tahu štětcem, v každém tahu, v každém nádechu, než začne nový obraz.
