Stalo se to jednoho brzkého rána u pobřeží Nového Skotska. Místní rybáři, zvyklí na ticho a měřený rytmus moře, se poprvé po letech zastavili a nevěřili svým očím.
Moře bylo klidné. Žádný vítr, žádné vlny. Ale najednou, přímo uprostřed zálivu, se voda začala vařit – jako by někdo pod hladinou zapnul obrovský kotel. Vzduchové bubliny stoupaly neuvěřitelnou rychlostí a hladina se vířila jako sopečný průduch.
„Tam dole je něco živého,“ vykřikl jeden z rybářů a popadl dalekohled. „Hýbe se to!“
O několik sekund později se z vody vynořilo něco kulatého, obrovského a podivně hladkého. Sluneční paprsky se odrážely od jeho hladiny a vytvářely efekt obřího oka, které se v zálivu otevírá.
Rybáři nechápali, co vidí. Někteří si mysleli, že je to nový typ ponorky. Jiní si mysleli, že je to součást staré lodi nebo vědeckého zařízení. Žádný známý typ zařízení však takový tvar neměl.
Skvrna na vodě se zvětšovala a brzy se ukázalo, že to nebyla jen bublina nebo plovoucí troska. Povrch objektu byl hladký, průsvitný, jako sklo, ale světlo plně neodrážel. Zdálo se, že se uvnitř pohybuje.
Jeden svědek natočil celou scénu na svůj telefon. Záběry ukazují, jak „oko“ zdánlivě sleduje lodě, pomalu se otáčí jako živý tvor. A pak – v okamžiku – hladina znovu napěnila a objekt zmizel a zanechal po sobě jen teplou, sotva párící vodu.
Následující den byla oblast uzavřena. Dorazila armáda. Voda v zátoce byla abnormálně teplá a přístroje zaznamenaly silné kolísání magnetického pole.
Když se novináři pokusili klást otázky, úředníci pobřežní stráže stroze odpověděli:
„Neexistují žádné hrozby. Je to přírodní jev.“
Místní rybáři si však jsou jisti, že s tím příroda nemá nic společného.
Od té doby každou noc někdo na obzoru spatří slabou modrou záři. Blikne přesně na jednu vteřinu – a zmizí, jako by oceán stále mrkal svým obřím okem.
