Cestoval jsem vlakem z Varšavy do Krakova – unavený, podrážděný, s těžkým batohem a jen s jedinou touhou: ticho. V kupé se mnou seděla žena asi třicetiletá a dívka asi tříletá s culíky a velkýma šedýma očima. Sotva mluvily – matka četla knihu a dívka se dívala z okna a svírala v ruce plyšového králíka.
Vytáhl jsem z termosky sáček sušenek a hrnek kávy – prostou radost z cestování. Na chvíli jsem se odvrátil a když jsem se znovu podíval, dívka už chroupala jednu z mých sušenek. Dívala se mi přímo do očí a chroupala, jako by zkoušela mou reakci.
„Hej,“ vyhrkl jsem, „tohle jsou moje.“
Jen se usmála – drobky na rtech, oči se jí leskly. Maminka unaveně letmo přelétla přes brýle:
„Promiň. Ona… někdy…“ a nedokončila.
Chtěl jsem protestovat, ale něco mě zadrželo. Možná proto, že dívka byla tak křehká, jako by byla ze skla. Další půlhodina se proměnila v podivnou hru. Vzala jsem si sušenku a ona natáhla ruku a vzala si ji taky. Někdy přímo z mé dlaně. Zamrmlala jsem a ona se usmála, jako by to byl tajný rituál. Matka seděla tiše, stále četla knihu a nevměšovala se.
Když jsem dívce napůl žertem podala poslední sušenku, podívala se na mě vážně a najednou řekla:
„Viděla jsem tě.“
„Kde?“
„Tam, na nástupišti. Stála jsi sama. A smutná.“
Překvapilo mě to.
„Jsi velmi všímavá.“
„Jen jsem taky smutná,“ řekla tiše. „Ale máma říká, že nemůžeš.“
Žena zvedla zrak od knihy a trochu zbledla.
„To stačí, Emmo,“ řekla přísně. „Nemluv.“
Dívka sevřela králíka v náručí a otočila se k oknu.
Vlak se s duněním rozjel po kolejích a já se najednou cítila nesvá. „Taky jsem smutná,“ pomyslela jsem si pořád dokola. Vytáhl jsem další tašku – chtěl jsem jí ji nabídnout, ale už spala a objímala plyšáka.
Za úsvitu jsem se probudil jako první. Žena v kupé byla pryč. Na sedadle ležel jen plyšový králík.
Podíval jsem se do chodby – nikdo tam nebyl. Průvodčí řekl, že na nádraží nikdo nevystoupil.
Když jsem otevřel batoh, abych si vzal termosku, uvnitř ležel úhledně srovnaný sáček se sušenkami – plný.
A nahoře dětský vzkaz, napsaný křivými písmeny:
„Děkuji za sdílení. Teď se budeš cítit líp.“
Seděl jsem tam, díval se na králíka a ranní světlo za oknem a uvědomil jsem si: ne všechno, co se zdá být náhodným setkáním, je skutečně náhodným setkáním.
