Když se na startu Bristolského půlmaratonu objevila mladá žena s protézou, dav zpočátku ztuhl. Někteří rozpačitě odvraceli zrak, jiní naopak tleskali. Jmenovala se Emilia Thornton a byl to její první závod od nehody, která všechno změnila.
Před rokem pracovala jako učitelka tělesné výchovy a snila o tom, že poběží Londýnský maraton. Jednoho rána jí ale všechny plány zhatilo. Při cestě domů na kole Emilii srazil kamion. Lékaři jí zachránili život, ale noha musela být amputována.
„Hlavní je, že jsi naživu,“ řekl její otec a stiskl dceři ruku v nemocnici.
Mlčela. Tehdy si nedokázala představit život bez sportu, bez pohybu, bez toho, co ji kdysi definovalo.
Měsíce rehabilitace byly peklem. Učila se znovu chodit, padala, zlomila si protézu, plakala bolestí a vztekem. Ale v určitém okamžiku se v ní něco zlomilo. Když na zdi uviděla fotku z předchozí soutěže – sebe, jak se usmívá v cíli se svým číslem na hrudi – řekla si:
— „Vrátím se. Tentokrát silnější.“
Protéza stála jmění. Přátelé zorganizovali sbírku, kolegové umělci vydražili své obrazy, dokonce i bývalí studenti poslali překlady s nápisem „Pro naši slečnu Thorntonovou.“
A tam byla znovu, stála na startovní čáře. Měla na sobě modrou teplákovou soupravu s nápisem „O krok napřed.“
Když zazněla zbraň, dav se hrnul vpřed. První kilometry byly těžké: bolely ji svaly, srdce jí bilo příliš rychle a dav ji předbíhal. Ale na pátém kilometru se přestala srovnávat s ostatními. Jejím cílem nebylo vítězství – byla to cesta.
Na desátém kilometru Emilia uslyšela někoho za sebou:
— „Jsi ta dívka s protézou? Jsi prostě neuvěřitelná!“
Usmála se. A pokračovala.
Na osmnáctém kilometru začalo pršet. Mokrý asfalt jí klouzal pod nohama, protéza se zasekávala v kalužích, ale ona se nezastavila. Každý krok byl bojem – s bolestí, se vzpomínkami, sama se sebou.
Když se před nimi objevil cílový oblouk, na výsledkové tabuli už dávno byla jiná jména – vedoucí závodu. Ale když komentátor viděl, kdo se blíží, vzal mikrofon a řekl:
„A teď – muž, který nám všem připomene, že síla není v těle, ale v duchu!“
Dav se rozešel, aby mohla ujít poslední metry. Někteří plakali, jiní natáčeli. Emilia zvedla ruce, překročila cílovou pásku a propukla v pláč.
Později se ukázalo: nedoběhla poslední. Desítky zdravých běžců ze závodu odstoupily.
Když se jí novinář zeptal, proč to udělala, Emilia odpověděla:
„Protože se život neptá, jestli jste připraveni.“ Ale když uděláte byť jen jeden krok, už máte vyhráno.“
O šest měsíců později založila charitativní organizaci pro amputované, která jim pomáhá s nákupem sportovních protéz. A následující rok se Emilia vrátila na startovní čáru, tentokrát jako ambasadorka paraatletického týmu.
Nejenže běhala.
Inspirovala.
