Svatba Lily a Thomase byla dokonalá: květiny, hudba, hosté, štěstí. Lily se usmívala, když kráčela uličkou – ale najednou jí tvář zbledla, ruce se jí třásly a spadla na zem.
Nejdřív si mysleli, že je jen sexy. Ale když se neprobrala, všichni si uvědomili, že neomdlela.
Byla převezena do nemocnice. Thomas ji držel za ruku a zašeptal: „Lily, prosím, otevře oči…“
O hodinu později za ním přišel lékař.
„Žije, ale je ve vážném stavu. V její krvi jsme našli podivnou látku.“
„Co?“ zeptal se Thomas.
„Vypadá to na těžký alergický šok. Ale zdroj je neznámý. Její tělo reaguje, jako by se otrávila něčím vzácným.“
Policie zkontrolovala všechno – jídlo, pití, dokonce i kytici. Nic ale nevysvětlilo, proč přesně ztratila vědomí. Později bezpečnostní záznam ukázal Lily, jak se napila vody, kterou jí před obřadem podala žena v klobouku.
„Znáte ji?“ zeptali se Thomase.
„Ne. Vidím ji poprvé.“
O dva dny později se Lily probrala. Byla však podivně zmatená.
„Kde jsem?… Kdo jsi?“ zeptala se a podívala se na svého manžela.
Později se ukázalo, že silná reakce způsobila dočasnou ztrátu paměti. Lily si nic nepamatovala – ani svatbu, ani Thomase.
Snažil se v ní znovu probudit city: ukazoval jí fotografie, vyprávěl jí jejich příběh. Ale ona se na něj dívala, jako by ho viděla poprvé.
„Je mi to líto,“ řekla jednoho dne Lily. „Myslím, že jsme si byli blízcí. Ale nic necítím.“
A teprve později lékaři objevili něco dalšího: v její krvi byly stopy látky, která se v medicíně nepoužívá. Mohlo to být jen úmyslné.
Kdo to tam přimíchal? Proč?
A proč zrovna v den svatby?
Thomas nemohl uvěřit, že se tohle všechno doopravdy děje. Včera se usmívala, řekla mu, že ho miluje, a dnes se na něj dívala jako na cizího člověka.
Začal sám hledat odpovědi. Navštívil všechny, kdo byli na svatbě – číšníky, vizážisty, květinářství. Nikdo si ničeho podezřelého nevšiml. Jeden fotograf však řekl něco zvláštního:
„Viděl jsem tu ženu v klobouku dnes ráno, před obřadem. Stála u Lilyina auta a něco držela v rukou. Myslel jsem si, že je to příbuzná.“
Tento detail ho pronásledoval. Thomas vzal video na policii, ale ženina tvář byla nerozpoznatelná. Jedinou stopou byl jen velký stříbrný prsten na ruce.
Mezitím Lily propustili domů. Zdála se klidná, ale odtažitá. Lékař jí poradil, aby jí dal čas. Thomas poslouchal – i když mu srdce říkalo, že věci nejsou tak jednoduché.
Jednou v noci se probudil a slyšel Lily telefonovat.
„Ne… Nic si nepamatuji. Ano, rozumím… ale oni to nemohou vědět,“ zašeptala a ztichla, když si ho všimla.
„S kým jsi mluvil?“ zeptal se.
„S nikým. Muselo se mi to zdát,“ odpověděla a odvrátila se.
Následujícího rána si Thomas zkontroloval telefon – žádné hovory. Ani jeden. Ale paměť zařízení ukazovala nedávný hovor… na neznámé číslo.
Později, když se podíval do její tašky, našel tam malou bílou obálku. Nepodepsanou. Uvnitř – krátký vzkaz:
„Musíš mlčet. Už to začalo.“
Od té chvíle Thomas pochopil: nešlo o náhodnou otravu ani o prostou ztrátu paměti.
Někdo všechno pečlivě naplánoval. Ale proč – a proč Lily?
O několik dní později znovu zmizela…
A to, co Thomas našel po návratu domů, ho přimělo pochybovat o všem, co věděl o ženě, kterou si vzal.
Thomas se ji vrhl hledat. Nejdřív policie, pak přátelé, nemocnice, sousedé. Nikdo Lily neviděl. Jeho telefon byl vypnutý a jeho dokumenty a věci byly pryč.
Čtvrtý den dostal dopis bez zpáteční adresy. Byl to její rukopis.
„Nehledejte mě. Tohle je pro vaši bezpečnost. Je mi to líto.“
Thomasovi se sevřelo srdce – ale nevěřil tomu.
Byl si jistý, že ji někdo donutil to napsat.
Znovu procházel svatební záznamy. A najednou si všiml detailu, kterého si předtím nevšiml: v okamžiku, kdy Lily padla, se vedle ženy v klobouku mihla další postava – muž v šedém obleku, stojící u východu. Na ruce měl stejný stříbrný prsten jako žena.
Thomas si obrázek přiblížil. Na obrazovce se objevila známá tvář. Byl to lékař z nemocnice, ten, který Lily poprvé vyšetřil poté, co omdlela.
Uvědomil si: všechno spolu souviselo. Otrava, ztráta paměti, zmizení. Ale proč?
Thomas jel do nemocnice – ale lékař byl pryč. Bylo mu řečeno, že je „na dovolené“. Žádná adresa, žádné kontaktní informace.
Následující den Thomasovi zavolali. Hlas byl ženský, klidný:
„Pane Browne, hledáte Lily? Dostaňte. Tohle je jediná šance, jak jí zachránit život.“
„Kdo jste? Kde je?!“
„Není taková, jak si myslíš. Jestli ji miluješ, zapomeň na ni.“
Hovor skončil.
O týden později se v novinách objevil krátký článek:
„V malém pobřežním městě nalezena neidentifikovaná žena. Bez dokladů, s částečnou ztrátou paměti.“
Thomas se tam okamžitě vydal. A když vešel do místnosti, uviděl ji – Lily s krátce ostříhanými vlasy, v šedém županu. Podívala se na něj a tiše řekla:
„Promiňte… už jsme se potkali?“
Neodpověděl. Prostě přešel a vzal ji za ruku.
Na jejím zápěstí pod obvazem se třpytil stříbrný prsten, stejný jako ten, který měli ti dva ostatní.
A v tu chvíli si Thomas uvědomil:
neztratila paměť.
Ona… osto — neměl by si pamatovat.
