Požár vypukl náhle – za tichého večera, když se celá čtvrť chystala ke spánku. Z starého domu na okraji města se valil štiplavý černý kouř. Nejdříve si mysleli, že někdo pálí odpadky, ale během několika minut už z oken šlehaly plameny. Lidé vyběhli na ulici, křičeli a volali hasiče.
Mezi přihlížejícími stál Alex, patnáctiletý chlapec, který bydlel nedaleko. Držel kolo a sledoval hořící dům. Pak najednou v okně ve druhém patře uviděl pohyb – drobnou siluetu, která se třásla v kouři. Malé kotě, přitisknuté ke sklu, žalostně mňoukalo, neschopné uniknout.
„Někdo je tam!“ křičel Alex. „Je tam kotě!“
Sousedé si vyměnili pohledy:
„Drž se dál, kámo! Hasiči tu brzy budou!“
Ale on už pustil kolo a utekl. Skrze horko, praskání prken, usazující se popel. Někdo ho chytil za rukáv, ale neměl čas.
Vběhl do domu a dusil se kouřem. Všechno hořelo: tapety hořely jako papír, strop praskal. Alex si zakryl obličej rukávem a spěchal nahoru. V dětském pokoji, uprostřed plamenů, seděla na parapetu šedá chomáček srsti.
„Pojď sem, zlato…“ zaskřehotal.
Kotě se mu zarylo drápy do paže, když se chlapec hnal zpět. Sotva viděl cestu před sebou – jen matnou skulinu, kde se mihotalo světlo pouličních lamp. Ze stropu dopadl hořící paprsek, oškrábal ho o rameno a spálil mu kůži. Bolest mu projela tělem, ale nepřestal.
Po několika sekundách, které se zdály jako věčnost, Alex vyletěl z domu a tiskl kotě k hrudi. Dav zalapal po dechu. Jeho matka se k němu vrhla, objala ho, plakala a nevěřila, že je její syn naživu. Hasiči dorazili o minutu později. Dům už nebylo možné zachránit. Zatímco hasili požár, rodina, která dům vlastnila, stála stranou – starší muž se svou dcerou, které bylo něco přes třicet.
„Tohle je náš dům…“ vzlykala žena. „Včera jsme se tam po deseti letech nastěhovali zpátky.“
Když oheň konečně dohořel, přistoupil k nim Alex, celý od sazí.
„Promiňte… Jen jsem chtěl zachránit kotě.“
Žena vzhlédla – a náhle zbledla.
„Počkejte… Jak se jmenujete?“
„Alex Jensen.“
Zakryla si ústa.
„Jensene?… Můj otec prodal tento dům vašim rodičům. Před mnoha lety…“
Starý muž se pomalu přiblížil.
„Počkejte.“ Podíval se na kotě. „Tento dům stál deset let prázdný, dokud jsem se nerozhodl ho zrekonstruovat. Ale rozvody musí být staré…“
Odmlčel se a pak dodal:
„Synku, díky tobě jsme stále naživu.“ Plánovali jsme tam strávit noc. Kdybys nespustil poplach…
Alexova matka mu stiskla ruku. Zbledla.
„Vy… jste je zachránili.“
Hasiči později řekli, že dům mohl explodovat – pod podlahou našli starou plynovou láhev, téměř rozpálenou žárem. Kdyby se to stalo o půl hodiny později, celá rodina by už v domě spala.
Kotěti dali jméno Lucky. Rychle se zotavilo a Alex se stal jeho opravdovým přítelem. Ale později se stala ta nejpodivnější věc. Když Alex přišel pomáhat s odklízením sutin, našel v jedné ze zachovalých zásuvek starou obálku. Na ní stálo:
„Jensenovým. Vraťte se, až se setkáme.“
Uvnitř byla stará rodinná fotografie jeho vlastních rodičů – pořízená před mnoha lety, když v tomto domě ještě žili. Ukázalo se, že Alexův otec ho kdysi pomáhal stavět. Osud neuvěřitelným způsobem všechno uzavřel: chlapec zachránil dům, kde kdysi začal příběh jeho rodiny.
Někdy Clara, Alexova matka, při pohledu na kotě říkala:
„Vidíš, synu… neexistují žádné nehody. Když děláš dobro, vždycky se to vrátí. Jen ne hned.“
A Alex to věděl – teď už navždy.
