Když Emma a Michael stáli u oltáře, byla si jistá, že je čeká život plný lásky, cestování a tichého štěstí. Svatba byla hlučná a veselá – se slzami radosti, přípitky a spoustou hostů. Celou tu dobu Emma snila jen o jednom – o svatební cestě, kde konečně budou sami.
Michael se tajemně usmíval a sliboval překvapení. Emma si představovala bílé pláže, večeře při svíčkách a procházky pod hvězdami. Ale to pravé překvapení ji čekalo na letišti.
Vedle Michaela stála jeho matka Mary, veselá a energická, v nové teplákové soupravě a s kufrem, který se sotva vešel na vozík.
„Tak tady jsme!“ řekla se zářivým úsměvem. „Letím s vámi, děti! Už je to nějaká doba, co jsem byla u moře.“
Emma ztuhla a nemohla uvěřit vlastním uším. „Mami,“ řekl Michael, jako by se omlouval, „myslel jsem, že si taky potřebuješ odpočinout. Takže letíme všichni společně.“
Emmě se slova zadrhla v krku. Místo dlouho očekávaného romantického výletu ji čekala rodinná dovolená pro všechny tři.
Prvních pár dní bylo jako komedie. Na pláži si Mary vždycky mezi ně postavila lehátko, pilně mazala syna opalovacím krémem a hlasitě mu připomínala: „Michaeli, neplav příliš daleko! A ty, Emmo, se ujisti, že se nespálí od slunce!“
Emma se sotva skrývala úsměv a cítila se odstrčená.
Večer snila o romantické večeři, ale Mary s radostí oznámila: „Už jsem si zarezervovala! Pro tři, u okna. Podávají tam vynikající ryby, stejně jako vařím doma.“
Michael se jen usmál: „Mami, myslela jsi na všechno, děkuji.“
Emma mlčela.
Třetí den se rozhodla zahájit konverzaci:
„Možná by sis dnes měla odpočinout a půjdeme spolu na večeři?“
Mary překvapeně zvedla obočí:
„Proč beze mě? Jsme rodina! Nebudu tě obtěžovat.“
Michael sklopil zrak v rozpacích:
„Nech ji jít. Maminka chce taky trávit čas spolu.“
U večeře Mary nepřetržitě štěbetala, vyprávěla číšníkovi, jak „všechno drží pod kontrolou“, a radila mu, jaká jídla si má objednat. Emma seděla s nuceným úsměvem a cítila, jak se její podráždění mění v únavu.
Čtvrté ráno se probudila dříve než obvykle a našla Mary na jejich balkóně – v županu, s šálkem kávy.
„To je ale nádherné ráno!“ řekla vesele její tchyně. „Proč tak dlouho spíte? Mladí lidé jsou v dnešní době tak uvolnění.“
Emma si už uvědomila: dovolená se změnila v utrpení. Romantika byla pryč a zůstala jen trapnost a mateřské rady.
A šestý den se stalo něco, co Emmu úplně znepokojilo. Rozložila si své oblíbené šaty na fotku s manželem. Když vyšla z koupelny, uviděla Mary v zrcadle – v těch samých šatech.
„Myslela jsem, že ti v tom bude moc horko,“ řekla s nevinným úsměvem. „Je to pro mě perfektní.“
Emma nedokázala vydat ani slovo. Michael se jen zasmál:
„Mami, opravdu ti to sluší.“
Ten večer seděla Emma sama na pláži. Měla pocit, že tato líbánka prověřila nejen její trpělivost, ale i jejich manželství. Michael v tom neviděl nic neobvyklého.
„Co můžu dělat?“ řekl a pokrčil rameny. „Máma je sama, ať si to užije.“
Ráno sedmého dne začalo neklidně. Pláž byla tichá a Mary nikde k vidění. Zůstal jen její klobouk, stopy v písku a šálek studené kávy.
Emma se vrhla ke břehu. Stopy vedly k vodě a mizely v příboji. Vítr je rychle smazal z písku.
„Michaeli!“ vykřikla. „Kde je tvoje matka?!“
Michael přiběhl, bledý. Pár vteřin nedokázal vypravit ani slovo. Pak začal prohledávat pláž, vyptávat se lidí, volat záchranáře. Nikdo neviděl, kam Mary odešla. Záznam z bezpečnostní kamery ji ukazoval, jak jde podél břehu… a pak mizí za zatáčkou.
Večer se vlekl, nesnesitelně dlouhý. Emma seděla na balkóně a dívala se na moře, zatímco Michael přecházel po pokoji a volal policii a hotelový personál. V jednu chvíli se prostě zhroutil na postel a zašeptal:
„Je to moje chyba. Neměl jsem ji brát.“
Emma chtěla říct něco uklidňujícího, ale cítila zvláštní směs úzkosti a úlevy. A za tento pocit se styděla.
Další ráno jim bylo řečeno:
„Vaše matka byla nalezena.“
Michael zbledl.
„Kde?“
„Na nedaleké pláži, pět kilometrů odtud. Seděla v kavárně a jedla zmrzlinu. Řekla, že se jen rozhodla pro krátkou procházku.“
Když dorazili, Mary je s úsměvem přivítala:
„Ach, proč jste tak bledí? Jen jsem se šla nadýchat čerstvého vzduchu. Vlny jsou tam tak krásné…“
„Mysleli jsme, že jste se utopili!“ odsekla Emma.
„Bože můj, jsi tak nervózní,“ povzdechla si Mary. „Proto jsem s vámi jela – abych měla všechno pod kontrolou. Beze mě byste se zbláznila.“
Michael stál tiše a pak pevně řekl:
„Mami, jedeš domů.“
Mary ztuhla.
„Cože? Zbláznila ses? Právě jsem začala dovolenou!“
Ale Michael neváhal. Koupil jí letenku na další let. Emma v něm poprvé viděla odhodlání.
Když se loučili, Mary chladně řekla:
„Dobře.“ Uvolněte se, jak chcete. Uvidíme, co se bude dít beze mě.
Když letadlo vzlétlo, Emma se poprvé cítila lehčí. Na pláži se rozhostilo ticho. Byli sami.
Toho večera, když Emma pozorovala západ slunce, tiše řekla: „Myslela jsem, že tyhle líbánky všechno zkazí. Ale možná se to stane.“
„Ukázal nám, kdo doopravdy jsme.“
Michael jí stiskl ruku.
„Někdy, abyste pochopili, co je skutečně důležité, musíte si projít něčím takovým.“
Moře tiše šumělo, měsíc vycházel nad obzor a Emma cítila: možná jejich skutečný život teprve začíná. Bez rady, bez třetího místa mezi nimi. Jen oni dva.
