Marina se vždycky považovala za veselou a sebevědomou ženu. Po čtyřicítce se zdálo, že se její život usadil: útulný byt ve starém domě, milovaná práce cukrářky, věrní přátelé a chlupatá kočka jménem Biscuit. Jediné, co ji trochu trápilo, byla její váha.
„No ano, nejsem modelka,“ řekla s úsměvem, „ale umím upéct dorty, které rozplačou i hubené lidi!“
Jednoho dne se ale její veselost srazila s velmi všedním problémem. Když budova procházela rozsáhlou rekonstrukcí, dělníci inženýrských sítí se rozhodli vyměnit staré dveře. Dělníci odstranili obložení, nainstalovali nové zárubně a průchod do kuchyně se trochu zúžil.
Marina si toho zpočátku nevšímala, až se jednoho dne, když nesla na tácu čerstvý koláč, prostě zasekla.
„No tak!“ vydechla a snažila se otočit na bok. Ale tác se zachytil o zárubeň, mouka vyletěla v oblaku a koláč s tupým žuchnutím dopadl na podlahu.
Dělníci, když uslyšeli hluk, přiběhli z chodby.
„Nebojte se, paní,“ ujistil ji jeden z nich. „Dveře jsou staré; dům byl postaven před válkou, takže omítka je silná. Chcete, abychom je trochu rozšířili?“
Marina si s úlevou povzdechla a souhlasila.
Další den si dělníci přinesli nářadí a začali opatrně odštípávat omítku kolem okrajů dveří.
Zpočátku šlo všechno hladce – prach, škrábání, zápach starého vápna. Ale brzy se jeden z mužů zastavil.
„Hej, podívej,“ zavolal na svého partnera. „Pod tou vrstvou omítky… to není cihla.“
Marina se přiblížila. Pod vrstvou prachu byl vidět tmavý kovový předmět. Dělníci opatrně odštípávali část zdi a vypadl z ní rezavý kus železa, jako dvířka trezoru nebo zásuvky.
„Co je to, trezor?“ zeptala se Marina překvapeně.
Muži si vyměnili pohledy.
„Nevypadá to tak. Je to moc staré a zámek je divný. Možná je to nějaký větrací otvor?“
Ale čím víc odstraňovali, tím jasnější to bylo: omítka neskrývala kus zdi, ale celou kovovou nádobu, zabudovanou do prostoru mezi zdmi.
Když ji konečně odstranili, místností se linul zatuchlý zápach. Marina si instinktivně zakryla ústa.
„Bože můj, co to tady smrdí?“
„Možná hlodavci,“ navrhl dělník a poklepal na víko. „Nebo staré hadry uvnitř.“
Páčením otevřel zámek páčidlem a víko se s tupým vrzáním otevřelo.
Uvnitř ležela stará panenka, téměř slepá, s vybledlými vlasy a… něco zabaleného v plachtě.
Zpočátku se nikdo neodvážil dotknout balíku. Ale zvědavost zvítězila. Dělník opatrně rozložil látku a vysypaly se z ní drobné kosti.
„Jsou to kosti?“ zašeptala Marina.
Muži se vzdálili. Ticho v místnosti se zvětšovalo.
Panenka ležela na balíku, jako by ji tam někdo úmyslně položil – jako „stráž“.
Jeden z dělníků se pokřižoval.
„Ženo, nebojte se. Tohle se stalo… staré domy, po válce… možná někdo něco schoval.“
Marina se třásla.
„Schované? Pod dveřmi? Proč?“
Zavolali policii.
Vyšetřovatel po prozkoumání všeho řekl, že ve zdi skutečně našli ostatky malého zvířete nebo možná dítěte, ale je nutná expertíza.
Všechno se zdálo zvláštní: nádoba byla zjevně instalována úmyslně a zámek byl modernější než samotná budova.
O několik dní později přišly výsledky. Byly to kosti kojence, datované zhruba do konce 40. let 20. století.
Marina tomu nemohla uvěřit. Za zdí v jejím domě bylo tolik let ukryto strašlivé tajemství. Vzpomněla si, jak její babička, první majitelka tohoto bytu, vždycky říkala:
„Nesahej na zdi, Marinko. Dům je starý, ale laskavý. Hodně toho prožil.“
Teď ale ta věta zněla jinak.
O týden později ji přišel navštívit starší policista, který znal historii domu.
„Víš,“ řekl tiše, „po válce patřil tento dům rodině zdravotní sestry. Žila tu sama se svým dítětem. Pak najednou zmizela. Nikdo nevěděl kde. A byt byl darován tvým příbuzným.“
Marina stála u dveří beze slov.
Tu noc nemohla spát. Několikrát vstala a zírala na dveře, kde kdysi bývala omítka.
Zdálo se jí, jako by stín panenky stále ležel na podlaze.
Nevěděla, čí dítě to je, proč ho schovali, ani kdo k němu dal hračku. Ale od té doby, pokaždé, když Marina prošla rozšířenými dveřmi, se jí sevřelo srdce.
Protože teď věděla: za zdmi starých domů se skrývala nejen historie – ale i něčí nevyřčená slova, něčí tajemství a něčí hrozné sliby.“
