Když vítr z kopců přinášel vůni mokré trávy a jehličí, Maria často chodila k řece – na místo, kde voda tiše tekla a ona mohla myslet na cokoli. Po smrti svého manžela se to stalo jejím zvykem: každý večer sestupovala na břeh, sedávala na starém kládě a jen poslouchala šepot vody.
Ten večer bylo všechno jako obvykle. Řeka se třpytila v zapadajícím slunci, vážky bzučely nad rákosím a Maria se chystala odejít, když se mezi vlnami něco mihlo. V proudu se vířila malá klubka chlupů. Nejdřív si myslela, že je to jen odpad nebo odhozená hračka, ale pak uslyšela slabé zapištění.
„Ach můj bože… je to živé!“ zašeptala a bez přemýšlení vstoupila do studené vody.
Vytáhla drobné stvoření – třesoucí se, mokré, pokryté bahnem. Vypadalo jako malá vydra, ale zvláštního tvaru, s krátkým ocasem a velkýma, inteligentníma očima. Z krku mu trčel malý kožený řemínek a na něm kovový medailon.
Marie přinesla nález domů, zabalila ho do ručníku, postavila vedle něj misku s mlékem a celou noc ho sledovala, jak se zotavuje. Ráno se už malé zvířátko snažilo chodit po místnosti a komicky se kolébalo na svých krátkých nohách.
„Co jsi za zázrak…?“ zeptala se Marie tiše. „Říkáme ti Rick.“
Opatrně sundala popruh a všimla si, že medailon se dá otevřít. Uvnitř byla malá kovová kapsle a v ní srolovaný kousek papíru.
Na něm byl jemným, úhledným rukopisem napsán text:
„Pokud jste toto zvíře našli, nese důkaz. Nevyhazujte ho. Nedávejte ho úřadům. Přijdou si pro něj.“
Marie dlouho seděla a nedokázala pochopit, co to znamená. Jaký „důkaz“ by to malé zvířátko mohlo nést? A kdo měl přijít?
Zkusila si ho prohlédnout blíže a všimla si zvláštního rysu: skrz světlo lampy na Rickově boku prosvítal malý šev, jako by byla kůže kdysi rozřezaná a pak opatrně sešitá zpět. Maria neodolala, vzala lupu a ztuhla: zpod tenké vrstvy srsti byla viditelná lesklá kovová destička.
„Tohle není jen malé zvířátko…“ zašeptala.
Po pár dnech se Rick úplně ochočil. Chodil za Marií po domě, jedl jí z ruky a čím dál častěji se přistihla, jak si myslí, že jejím slovům zřejmě rozumí. Někdy se dokonce snažil „ukázat“ tlapkou na medailon, jako by jí připomínal něco důležitého.
A pak to všechno začalo.
Nejprve za ní přišel pošťák a řekl jí, že jí dorazil podivný balíček bez zpáteční adresy adresovaný na ni. Uvnitř byl flash disk a vzkaz:
„Brzy se dozvíš pravdu. Ale buď opatrná. Rick není jen zvíře.“
Maria připojila flash disk k notebooku. Na obrazovce se otevřela složka s desítkami souborů. Mezi nimi bylo i video. Stiskla tlačítko „přehrát“.
Nahrávka ukazovala laboratoř. Lidé v bílých pláštích stáli kolem stolu, na kterém ležely malé klece. V jedné z nich bylo zvíře přesně jako Rick. Hlasový komentář říkal:
„Experiment č. 17. Nosič dat je připraven. Informace jsou zašifrovány v tělesné tkáni. Kód nelze extrahovat bez živého exempláře.“
Maria se odtáhla od obrazovky.
Takže… tohle malé zvíře je živoucí úložiště informací? Ale čí? A proč bylo hozeno do řeky?
Téže noci někdo zaklepal na její dveře.
Tři krátké zaklepání. Pauza. Další.
Maria ztuhla. Kolem okna probleskla světla auta. Zhasla světlo a přivinula Ricka k hrudi. Zvířátko tiše zavrčelo, jako by také cítilo nebezpečí.
„Pst…“ zašeptala. „Neboj se.“
Za dveřmi se ozvaly kroky a tlumený mužský hlas:
„Paní Volkovová? Jsme z výzkumného centra. Máte předmět, který je ve vlastnictví státu. Žádáme o jeho vrácení.“
Marii se rozbušilo srdce. Šla k oknu a uviděla dva muže ve stejných tmavých bundách. Jeden držel vysílačku, druhý aktovku.
Nevěděla, co má dělat. Na jednu stranu se bála. Na druhou stranu jí něco uvnitř říkalo, že Ricka nemůže vzdát.
Druhý den ráno Maria nastoupila do autobusu a odjela do sousedního města. Věděla jen jedno: kdyby ti lidé našli její dům, nezastavili by se.
Schovala malého tvorečka do staré krabice a šla za svým starým přítelem Sergejem, biologem, se kterým kdysi studovala na univerzitě.
Sergej se na Ricka dlouho díval a pak ho tiše položil pod lampu.
„Chápeš, že tohle…“ řekl nakonec. „Tohle není zvíře. Je to nosič bioinformací. Data jsou zaznamenána v jeho DNA. Zřejmě jde o vládní experiment. Pokud je to, co je na flash disku, pravda, mohlo by to obsahovat informace, které někoho stály život.“
Maria se podívala na drobné stvoření, které jí s důvěrou spalo v dlani.
„A co teď?“ zeptala se.
Sergej si povzdechl.
„Teď tě budou hledat. A pokud chceš zachránit sebe – a jeho – budeš muset zmizet.“
Maria přikývla. Už se rozhodla.
O dva dny později opustila město. Na vlakovém nádraží ji zachytily bezpečnostní kamery, ale pak se stopa vytratila.
O týden později se v tisku objevil krátký článek:
„Neznámá žena zachránila experimentální zvíře schopné ukládat šifrovaná data. Místo pobytu obou je neznámé.“
Marii ani malého Ricka už nikdo nikdy neviděl.
Ale přetrvávaly zvěsti, že někde v horách, ve sto
Večer v domě můžete vidět ženu, jak sedí u okna s malým zvířátkem v náručí.
A v jejích očích je klid. Jako by znala tajemství, které je lepší svět držet v tajnosti.
