Když začala rozsáhlá rekonstrukce starého domu na Oak Street, nikdo si nedokázal představit, že se rutinní práce změní ve vyšetřování desítky let staré záhady.
Dům byl předválečný, s tlustými cihlovými zdmi, vysokými stropy a úzkými chodbami. Kdysi zde žili lékaři, učitelé a inženýři… ale teď tu bylo jen ticho a šustění starých podlahových prken.
Tříčlennou četu si zavolala starší žena jménem Helen Martinová – úhledná, zdvořilá a trochu roztržitá. V tomto bytě žila téměř čtyřicet let.
„Je tu prasklina,“ řekla a ukázala na zeď obývacího pokoje.
„Tento dům je starý, obávám se, že se celý zřítí. Prosím, zajistěte ho.“
Dělníci začali svůj den jako obvykle: hluk vrtačky, zápach prachu, rozpadající se omítka. Ale blíže k poledni jeden z mistrů, Adam, náhle přestal. Vrtačka nečekaně selhala – a za cihlou byla prázdnota.
„Divné…“ zamumlal a zabušil na zeď.
„Něco je tu duté.“ Opatrně rozšířil otvor a po několika minutách uviděl v hloubce obdélníkový výklenek.
Uvnitř bylo tma a prach. „Asi ventilační systém,“ navrhl jeho partner. Adam si ale posvítil baterkou a ztuhl.
Na dně ležel malý panenkový střevíček, kdysi růžový, teď vybledlý a popraskaný. Vypadal, jako by tam ležel celá desetiletí. Žádné poznámky, žádná látka – jen střevíček a vrstva vápenného prachu.
„Paní Martinová!“ zavolal na majitelku. „Pojďte se podívat.“
Stará žena přistoupila blíž, podívala se a zbledla. „Panebože…“ zašeptala. „Na tohle jsem úplně zapomněla…“
Adam opatrně vyndal nález a podal jí ho.
Ženě se třásly ruce, jako by nedržela hračku, ale kousek své minulosti.
„Tohle… je střevíček od panenky mé sestry,“ řekla tiše. „Jmenovala se Lena. Bydleli jsme tu před válkou. Tehdy mi bylo šest, jí čtyři.“
Klesla do židle a tiskla si nález k hrudi. „V roce 1942 jsme byli s matkou evakuováni, ale otec zůstal – byl lékař. Lena tehdy onemocněla. Nejdřív si mysleli, že je to nachlazení, ale pak doktoři řekli, že je to záškrt.
Ani ji nedokázal zachránit… Když jsme se vrátili, matka říkala, že byla znovu pohřbena na hřbitově. Ale pohřeb si nepamatuji. Pamatuji si jen její panenku, jak stojí v této místnosti – v bílých šatech a růžových pantoflích.
A pak, po rekonstrukci, panenka zmizela. Matka říkala, že ji vyhodili. Ale tu noc jsem slyšela tiché klepání ze zdi. Jako by někdo klepal prstem… V místnosti se ztišilo, dokonce se zdálo, že i vzduch zmrzne.
„Možná ji někdo omylem zazdil během stavby,“ řekl váhavě jeden z mužů. Adam ale cítil chlad, i když oknem foukal teplý jarní vánek. Helen zavrtěla hlavou.
„Ne. Nebyla to nehoda. Pamatuji si, jak matka plakala, když omítli tuhle zeď.“ „Myslím, že něco schovala.“ Dlouho si prohlížela pantofle a pak tiše dodala: „Je to zvláštní, ale včera v noci se mi zdálo o Lenin hlas. Řekla: ‚Helen, otevři ho.‘ A dnes jsi ho našla.“ Druhý den Helen přinesla dělníkům čaj a domácí koláč.
Pantofle teď stálo na poličce vedle zažloutlé rodinné fotografie: máma, táta a dvě dívky ve stejných šatech. Když Adam odcházel, neodolal otázce: „Nebojíš se teď bydlet vedle tohohle domu?“
Smutně se usmála: „Ne. Vždycky jsem měla pocit, že v tomhle domě něco chybí. Jako by někdo čekal, až ho někdo najde.“ Teď, myslím, je všechno na svém místě. Přejela rukou po zdi a tiše dodala:
„Dům konečně v noci přestal klepat.“
