Noc byla tichá. Olga se chystala jít spát, když najednou uslyšela podivný zvuk – jako by někdo škrábal nebo ťukal na kovové zábradlí. Nejdřív si myslela, že je to vítr nebo kočka, ale zvuk se ozval znovu, krátký a zoufalý.
Vyšla na balkon. Dole se rozkládal prázdný dvůr, osvětlený několika pouličními lampami, nikde ani živá duše. Ale jakmile vzhlédla, srdce jí kleslo. Na sousedním balkonu, o patro výše, visela jednou rukou za zábradlí žena. Pohybovaly se jí rty, ale nebyla slyšet žádná slova. Jen slabé „Pomoc!“
Olga na vteřinu ztuhla a pak se vrhla dovnitř. Popadla telefon a křičela na svého manžela:
„Na balkoně! Žena padá!“ Vyhlédl ven, uvědomil si to – a už běžel nahoru po schodech.
Olga zavolala 112, ale věděla, že na každé vteřině záleží. Vrátila se na balkon a pokusila se dostat ke svému sousedovi – byl mezi nimi jen metr, ale zdálo se jí to jako věčnost.
„Vydrž! Jsem s tebou, slyšíš mě? Nepouštěj mě!“
Ozval se sotva slyšitelný vzlyk.
Když její manžel dorazil do správného patra, sousedovy dveře byly zamčené zevnitř. Snažil se zámek vylomit holýma rukama. Dole, pod okny, už stáli lidé – někteří vyběhli ze sousedních budov, jiní volali o pomoc.
A najednou se ozvala rána – žena se začala klouzat. Olga vykřikla, natáhla se a chytila se oběma rukama za zápěstí.
„Neopovažuj se! Poslouchej, neopovažuj se!“
Sousedka se třásla celým tělem, prsty jí už klouzaly…
A pak se ve tmě bouchly dveře – a něčí hlas:
„Mám to! Mám to!“
O pár vteřin později bylo po všem. Žena žila. Vyděšená, v slzách, ale žila. Olga stála na balkóně a necítila si ruce ani nohy. Hasiči dorazili o pár minut později. Řekli, že už by bylo příliš pozdě. A ráno, když slunce ozářilo nádvoří, stála na sousedním balkóně kytice.
Na ní byl připnutý vzkaz:
„Děkuji, že jste slyšeli. Nejen zvuky, ale i mě.“
