Každé ráno vycházela Evelina Martinová na dvůr svého starého domu s malým košíkem. Obsahoval zbytky večeře, chléb, trochu kaše a pár kousků vařeného masa. Tam, za garážemi, na ni už čekali její „přátelé“ – několik koček, chromý pes jménem Rocky a pár plachých štěňat.
Sousedé se často hihňali:
„Zase zpátky se svou potulnou partou? Nerespektují tě.“
„Ať se smějí,“ odpověděla Evelina. „Alespoň vím, že na mě někdo čeká.“
Po smrti manžela a odchodu dcery do jiného města žila sama. Ticho bylo tíživé. Tato zvířata byla její útěchou. Každé z nich jí děkovalo svým vlastním způsobem: některá se jí třela o nohy, jiná se jí jen dívala do očí. Zvlášť Rocky – starý, se zlomeným uchem, ale s oddaným pohledem, který ji hřál.
Podzim pominul, přišla zima. Evelina dál chodila ven každý den, i ve sněhových bouřích. Jednoho dne nemohla – onemocněla. S horečkou a dušností. Ale jakmile se podívala z okna, uviděla Rockyho, jak sedí u dveří a čeká. S námahou se postavila na nohy, přinesla jídlo a usmála se skrz kašel.
„Díky, že jsi si vzpomněl, příteli.“
Od toho dne nevynechala ani jedno ráno. Pro ni se to stalo víc než povinností, ale smyslem: nakrmit ty, kteří se o sebe nedokázali postarat.
Ten večer byl všude klid. Evelina se dívala na televizi, pila čaj a šla spát. Kolem půlnoci ji probudilo ostré štěkání. Pak škrábání na dveře.
Překvapeně vstala:
„Rocky? V tuto hodinu?“
Pes vyl a tloukl tlapkami o dveře, jako by po ní žádal, aby je otevřela. Žena si přitáhla župan a s reptáním otočila zámkem.
Rocky vtrhl do pokoje, tahal za její lem, trhal látku zuby a snažil se ji odtáhnout k východu.
„Co to děláš, hlupáku!“ Křičela, ale v příští vteřině uslyšela syčení.
Z kuchyně se linul zápach plynu.
Neudělala ani dva kroky, když se ozvalo hlasité praskání. Strop v kuchyni se zřítil. Sousedé později vypověděli, že v noci prasklo potrubí. Nebýt psa, Evelina by se ani neprobudila. Když bylo po všem, hasiči našli ženu sedící na schodech v Rockyho náručí. Byl špinavý, vyděšený, ale živý. Pohladila ho po hlavě a zašeptala:
„Jen jsem tě krmila… a ty jsi mě zachránil.“
Od té doby jsou před jejím domem vždy misky s vodou a jídlem. A na plotě visí cedule:
„Pro ty, kteří si pamatují laskavost. Děkuji, že jste tu.“
A každé ráno, když nad dvorem vychází slunce, je Rocky první, kdo běží k bráně zkontrolovat svého majitele.
