Byl chladný večer a po dlouhém dni v práci jsem se rozhodl zastavit v malé restauraci na rohu ulice. Bylo to místo s duší: z baru se linula vůně čerstvě uvařené kávy, na zdech visely staré plakáty a z reproduktorů tiše hrály hity 80. let. Často jsem sem chodil v pátek na večeři a trochu si odpočinout.
Vybral jsem si svůj obvyklý stůl u okna a bez přemýšlení jsem si objednal totéž, co vždycky: burger s hranolky a limonádou. Byl to můj malý rituál. Usadil jsem se, vytáhl telefon a začal procházet svůj kanál a čekat na svou objednávku.
O pár minut později ke mně přistoupila mladá servírka. Položila přede mě talíř a tiše mi popřála příjemné jídlo. Instinktivně jsem telefon odložil a podíval se na jídlo… a byl jsem zaskočen. Na talíři ležela nadýchaná omeleta se zeleninou a sýrem, vedle dvou plátků toastu a malého salátu. „Promiňte,“ řekl jsem s úsměvem na tváři. „Ale myslím, že došlo k chybě. Objednal jsem si burger.“
Ztuhla. Ruce, které stále držely tác, se jí lehce třásly. Zbledla, ale místo obvyklého „Ach, promiňte, to hned napravíme“ náhle řekla: „Já vím… Není to chyba.“
Byl jsem zmatený. Nejdřív jsem si myslel, že žertuje, nebo si něco popletla. Pak jsem si ale všiml, že má v očích slzy.
„Dnes… je to přesně rok, co jsem ztratila bratra,“ začala tiše. „Vždycky sem chodil, do téhle restaurace, a objednával si přesně tuhle omeletu. Pokaždé řekl: ‚Tohle je nejlepší snídaně, i když je to večeře.‘ Vždycky sedával u tvého stolu… přímo tady, u okna.“
Polkla, ale pokračovala a sotva se snažila udržet hlas v klidu.
„Když jsem tě tu zase viděla, najednou jsem si pomyslela… že by dnes někdo mohl znovu ochutnat jeho oblíbené jídlo. Promiň… Neměla jsem to dělat.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Lidé u sousedních stolů jako by vycítili, že se stalo něco důležitého, a ztichli.
Díval jsem se na omeletu, na její zarudlé oči a nemohl jsem vypravit ani slovo. Sevřelo se mi hrdlo a v hrudi se mi zvedla taková tíha, že jsem si nemohl pomoct a nechal jsem slzy stékat po tvářích.
Zvedl jsem vidličku.
„Děkuji…“ bylo vše, co jsem dokázal říct. „Sním to. Pro něj.“
Číšnice přikývla, zakryla si obličej rukou a vrátila se k pultu, snažíc se ujistit, že si nikdo nevšimne jejích slz.
Jedl jsem pomalu, sotva jsem cokoli ochutnával. Před očima se mi stále objevoval obraz cizího chlapa, kterého jsem nikdy předtím neviděl, někoho, koho jsem miloval, jak sedí tady u tohoto stolu, směje se a říká, že omeleta je nejlepší večeře. A cítil jsem se, jako bych se s ním neviditelně dělil o jídlo.
Když jsem odcházel, dívka tiše řekla:
„Děkuji, že ses nezlobil. Ulehčil jsi mi den.“
A já si pomyslel: někdy se tě ty nejnáhodnější činy a bolest někoho jiného mohou dotknout hlouběji než cokoli, co jsi předtím zažil.
Byla to nejjednodušší večeře mého života. A zároveň ta nejdůležitější.
