Zpočátku se to všechno zdálo triviální.
V létě, v malé předměstské čtvrti, kde se všichni znali, byly pachy běžné – někdo smaží ryby, pálí se listí, únik z kanalizace. Ale paní Hudsonová, Emmina sousedka, byla na takové věci obzvláště citlivá.
Zavolala brzy ráno, jako vždy – bez „dobré ráno“.
„Emmo, tvůj sklep hnije! Cítím ten hrozný zápach až přes plot!“
Emma, stále napůl spící, se podívala do okna. Dům byl starý, zděděný po rodičích, a sklep – tmavý, vlhký, s dřevěným schodištěm a kamennými zdmi – se používal jen zřídka. Byly tam uskladněny sklenice s okurkami, staré nářadí a zapomenuté krabice.
„Asi kanalizace,“ zamumlala do telefonu. „Podívám se na to dnes večer.“
Ale zápach ten večer zesílil. Byl zvláštní – ne tak úplně hnilobný, spíš… starý. Jako by někdo otevřel dávno zavřenou místnost, kde po celá desetiletí nebyl vzduch. Emma se rozhodla jít dolů.
Rozsvítila baterku a opatrně otevřela těžké dřevěné dveře do sklepa. Vlhko a zima ji zasáhly od prvního kroku. Zápach sílil. Baterka odhalila zaprášené sklenice, starý nábytek a poličku s nářadím.
Ale něco bylo špatně. V protějším rohu, kde byla zeď kdysi vlhká, byla nyní viditelná prasklina – tenká, ale dlouhá. Nebyl to vzduch, co prosakoval ven, ale spíše… průvan zevnitř.
Emma se naklonila blíž. Prasklina vedla podél zdiva a když se jí dotkla rukou, odpadl kus omítky. Za ní se objevilo něco jako prasklina – a vzduch zevnitř byl ledový.
Zavolala svému sousedovi, panu Karlovi, staršímu inženýrovi, který vždycky pomáhal s opravami.
„Jestli je to kanalizace,“ řekl s lucernou v ruce, „uzavřu potrubí. Ale ten zápach je… zvláštní. Ne technický, ale… historický.“
Společně přemístili několik krabic a opatrně odstranili vrstvu starého cementu. Za ní objevili malé zazděné dveře.
„Vypadá to, že tu bývala chodba,“ řekl Karl zamyšleně. „Možná starý vinný sklep?“
„Ale rodiče se o tom nikdy nezmínili…“
S obtížemi vytáhli pár cihel. Zevnitř se linula chlad a tma. Lucerna osvětlovala úzký tunel vedoucí hlouběji.
Emma, třásla se zvědavostí a strachem, vzala lucernu.
„Pojďme se podívat.“
„Zbláznil ses? Co když je tam plyn nebo krysy?“
„Tak půjdu první.“
Chodba se ukázala být krátká. O tři metry později se dostali do malé místnosti, která připomínala skrýš. Zdi byly cihlové a uprostřed stála starobylá truhla. Byla pokrytá prachem a pavučinami, ale zámek byl zrezivělý.
„Panebože,“ zašeptala Emma. „Jak je stará?“
„Soudě podle zdiva, přes sto,“ odpověděl Karl. „Je evidentně předrevoluční.“
Truhla se s obtížemi otevřela. Panty vrzaly a vzduch se naplnil směsí prachu a něčeho sladce shnilého. Uvnitř byly staré noviny, balíčky látek a malá dřevěná krabička.
Karl rozložil jedny z novin.
„1914… ‚Začátek mobilizace.‘ To je první světová válka!“
Emma mezitím krabičku otevřela.
Uvnitř byl medailon, několik zažloutlých dopisů svázaných stuhou a… malá panenka s porcelánovým obličejem.
Zvedla ho a otřásla se – panenka byla studená, jako by vylezla přímo z ledničky.
Na zadní straně medailonku byla rytina: „E.A.H.“
Karl rozložil dopis a tiše si přečetl:
„Pokud to někdo najde, prosím, nesuďte. Nemohla jsem si vybrat jinak. Zbyl jen sklep. Měla by být tady, tam, kde jsem ji nechala…“
Emma cítila, jak jí srdce buší rychleji.
„Ona… kdo?“
Karl mlčel. Podíval se dolů na panenku.
„Možná to není hračka.“
Začali zkoumat podlahu. Pod zemí našli prkennou podlahu. Když ji Karl otevřel páčidlem, objevil se pod ní starý plátěný svazek.
Emma vykřikla.
Uvnitř byly malé kosti.
Ticho, vzduch zmrzl. Dokonce i baterka zablikala.
Karl opatrně spustil prkno zpět a vydechl. „Je to… staré. Velmi staré. Možná z doby před válkou.“
Když byla přivolána policie a archeologové, zjistili, že ostatky patří dítěti pohřbenému před více než sto lety. Dům zřejmě stál na místě bývalého sirotčince, který po požáru v roce 1915 zmizel z městských záznamů.
A dopisy v truhle patřily zdravotní sestře Eleanor Hartmanové, která se pokusila děti ze sirotčince zachránit, ale bylo příliš pozdě. Jedno z nich zemřelo a ona tělo ukryla, aby zabránila jeho odnesení s ostatními do masového hrobu.
O týden později Emma zapálila malou svíčku ve sklepě a panenku nechala tam, kde byla.
Zápach zmizel.
Ale každou noc, když procházela kolem dveří do sklepa, zdálo se jí, že odtamtud slyší tichý dětský šepot…
„Děkuji, mami…“
