Když Emily a Markovi při silné bouři zaplavila starý dům, mysleli si, že je to jen další domácí nepříjemnost. V kuchyni prasklo potrubí, voda zaplavila pokoje a ráno byly podlahy vyboulené a nerovné a dům voněl vlhkostí a starým dřevem.
Emily seděla u okna a držela šálek studené kávy.
„Budeme muset všechno vyměnit,“ povzdechla si.
Mark, klečící s páčidlem, nebyl spokojený.
„Jo, prkna nevyschnou. Všechno bude muset být vyměněno,“ zamumlal.
Mark zdědil dům po svém dědečkovi – starý předválečný dům s tlustými zdmi a těžkými trámy. Pod ním nikdy nebyl sklep, alespoň to říkala jeho matka. Bydleli tam jen rok, užívali si klidu a míru a nikdy je nenapadlo, že by se pod podlahou mohlo skrývat něco dalšího.
Když Mark vypáčil první prkno, zespodu se vyvalil studený, zatuchlý vzduch.
„Cítíš to?“ zamračil se.
Emily přistoupila blíž. „Jako průvan… Ale odkud to jde?“
Nadzvedl ještě pár prken a najednou páčidlo s tupým cinknutím narazilo do kovu. O minutu později oba stáli a zírali na to, co se před nimi otevřelo: rezavý kovový poklop s kulatou klikou uprostřed.
„To nemůže být pravda,“ zašeptala Emily. „V domě není žádný sklep.“
„Pak se mýlili,“ odpověděl Mark, ale hlas se mu chvěl.
Chytil se za kroužek a zatáhl. Poklop se s vrzáním otevřel. Zpod něj se uvolnil studený, vlhký vzduch. Kamenné schody vedly do tmy.
„Marku… možná bychom tam neměli chodit?“ zeptala se Emily váhavě.
Zasmál se. „Opravdu to necháš takhle?“
Lucerna se mu třásla v ruce, když začali sestupovat. Schody byly vlhké, zdi cihlové, místy se rozpadající. Dole na ně čekala malá místnost. Strop byl nízký, vzduch těžký. Stěny byly potřísněné sazemi, jako by tam hořely svíčky. V rohu stál starý stůl pokrytý prachem, na něm leželo rezavé nářadí, skleněné nádoby a zamčená kovová krabice.
Mark postavil lucernu na podlahu a vypáčil víko. Zámek praskl a víko spadlo. Uvnitř ležely zažloutlé papíry, pár fotografií a malý dřevěný kříž.
Emily se třesoucíma se rukama vzala obálku s vybledlým inkoustem, na kterém bylo napsáno:
„Pro ty, kteří najdou.“
Otevřela dopis. Rukopis byl nervózní a nerovnoměrný:
„Pokud toto čtete, pak bylo nalezeno úkryt. Tento dům ukrývá to, co se nikdy nemělo najít. Jsou zde napsána jména těch, kteří zmizeli, a těch, kteří je unesli.“ „Jestli si ceníš klidu, zavře poklop a zapomeň na to, co jsi viděla.“
„Co je to za nesmysl?“ zašeptala Emily.
Mark listoval papíry: jména, data, krátké poznámky – „zanecháno v noci“, „slyšel kroky“, „nalezeno u řeky“.
„Vypadá to jako deník… nebo zpráva,“ zamumlal.
Najednou se nahoře bouchly dveře. Ticho. Pouliční lampa zablikala.
„To je vítr,“ řekl Mark rychle.
Ale když dorazili nahoru, dveře do obývacího pokoje byly zavřené. I když je nechali otevřené, než sestoupili dolů.
A u prahu byly čerstvé mokré otisky bot.
Emily pohlédla na Marka.
„Zul sis boty, že?“
„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl chraplavě.
V tu chvíli se zpod podlahy ozval tichý zvuk. Jako by někdo třikrát zaklepal. Ťuk… ťuk… ťuk…
Mark se prudce otočil k poklopu. Poklop se pomalu sám zavřel, jeho kov vrzal. Emily vykřikla a ustoupila, svírajíc dopis. k hrudi.
Poklop se zavřel. Nad domem se znovu rozhostilo ticho.
Podívala se na list papíru a zbledla. Dole, pod starým nápisem, byl nyní viditelný čerstvý, tmavý inkoust:
„Vítejte doma.“
Emily a Mark v tomto domě žijí od té doby… ale každou noc se zpod podlahy ozývají tiché kroky, jako by někdo stále čekal, až se poklop znovu otevře.
