Když se Klára poprvé zastavila u schodů ve svém vlastním domě, měla pocit, jako by se jí schody posmívaly. Na druhém patře se jí zatajil dech, nohy se jí třásly, srdce jí bušilo tak silně, že se musela držet zábradlí. Bylo jí teprve 36, ale tělo cítilo, jako by ji zradilo.
„Jsem jen unavená,“ vysvětlovala si.
Ale únava nezmizela.
Lékaři promluvili klidně, téměř lhostejně:
„Musíš zhubnout, Kláro. Tvoje srdce to nezvládne.“
Usmála se na ni, ale doma plakala. Protože to nebyl jen problém s váhou. Byla to osamělost, nekonečná práce, věčné „Začnu v pondělí.“
Ten den se schody se stal tečkou. Ne koncem, ale začátkem.
Zpočátku jen procházela blok. Pět minut. Deset. Pak blok. Lidé ze sousedních domů ji vítali s mírnou lítostí: „Dobrá práce, snaží se.“
Za týden ztratila jeden kilometr vzduchu.
Za měsíc zhubla o jednu velikost. Za tři ztratila víru, že „nic se nepovede“.
Postupně všechno měnila. Vyndala sladkosti z ledničky. Přestala se dívat na váhu a začala se dívat na oblohu. Každý den si na zrcadlo psala větu:
„Ještě jeden krok a jsi blíž.“
Někdy to bylo těžké. Někdy to chtěla vzdát. Jednou v zimě, když se vracela z běhu, upadla do sněhu a uprostřed cesty se rozplakala. Pak k ní přišel asi desetiletý chlapec, natáhl ruku a řekl:
„Vedeš si dobře. Maminka říká, že když člověk spadne, znamená to, že ještě chodí.“
Tato slova si pamatovala navždy.
Uběhl rok. Klára znovu stála před stejnými schody – jen tentokrát ne doma, ale na městském maratonu, kde cílová páska byla na střeše staré budovy, čtyřicet metrů nad zemí.
Dav byl hlučný, někteří mávali vlajkami. Clara znovu cítila, jak jí srdce bije rychleji – ale tentokrát ne strachem. Štěstím.
Když začal výstup, svaly ji pálily, dech se jí zadrhával, ale nezastavila se. A pak přišel poslední krok. Nohy se jí třásly, ale nešla – běžela.
Lidé na střeše tleskali.
Zvedla ruce a zasmála se.
Ne proto, že by zhubla.
Ne proto, že by vyhrála.
Ale proto, že se vrátila k člověku, který věřil v „ještě jeden krok“.
