Sofie vždy považovala svého staršího bratra Daniela za vzor zodpovědnosti. Po otcově smrti převzal vedoucí roli v rodině. Bylo mu teprve dvacet pět, ale zdálo se, že přes noc dospěl: začal pracovat na částečný úvazek, aby pomáhal matce, často přicházel s taškami s potravinami a ujišťoval svou mladší sestru, že „všechno je pod kontrolou“.
Sofie, která pracovala na noční směny jako zdravotní sestra, nemohla trávit s matkou tolik času, kolik by si přála. Proto ji myšlenka na Daniela po jejím boku vždy uklidňovala. Říkal: „Neboj se, Sofie, platím účty a starám se o mámu. Z výplaty mi zbývá dost; dokonce si něco odkládám na její léky a do budoucna.“
A ona mu věřila.
Jednoho večera, když se Sofie po práci zastavila u matky, matka se jí tiše zeptala: „Zlato, prosím, kup mi ten nový lék, co ti předepsal doktor. Jsem na nic.“
Sofie byla překvapená:
„Ale Daniel ti s tím nepomáhá? Říkal, že ti dává peníze na léčbu.“
Její matka se na ni zmateně podívala a odpověděla:
„Ne, on… někdy nakupuje potraviny, platí účty za elektřinu, ale nikdy jsme nemluvili o lécích. Myslela jsem, že to děláš ty.“
Sofii přeběhl mráz po zádech. Všechno, co jí bratr vyprávěl o „mámčiných úsporách“, se jí najednou zdálo divné.
O několik dní později, když se Sofie pozdě večer vracela z práce domů, si u bankomatu všimla známé postavy. Byl to Daniel. Rychle vybíral velkou sumu a rozhlížel se kolem, jako by se bál, že ho někdo uvidí.
Zvědavost ji přemohla: následovala ho. Daniel rychle kráčel směrem k centru města, k oblasti, kde se ve dne hemžili obchodníci a v noci svítily cedule barů a klubů. Sofie si držela odstup, srdce jí bilo rychleji.
Konečně vešel do malé místnosti s jasně červeně blikající cedulí. Bylo to kasino.
Sofie nemohla uvěřit vlastním očím. Čekala na něj už přes hodinu a viděla ho vycházet: s ponurou tváří, prázdnými rukama a těžkými kroky.
Druhý den se Sofie rozhodla. Seděli v její kuchyni. Venku mrholilo a ticho v místnosti se zdálo obzvlášť tíživé.
„Danieli,“ začala a snažila se mluvit klidně. „Viděla jsem tě včera. Řekni mi pravdu: kam se poděly peníze, které jsi údajně ušetřil pro mámu?“
Ztuhl, jako by ho něco zasáhlo. Pár vteřin seděl tiše a zatínal pěsti. Pak sklonil hlavu a tiše řekl:
„Chtěl jsem… Myslel jsem, že můžu vyhrát víc. Že můžu mámě poskytnout vše, co si zaslouží. Vsadil jsem.“
Sofie cítila, jak se jí zem pod nohama třese.
„Oklamal jsi mě i mámu?!“ Hlas se jí třásl.
Daniel si zakryl obličej rukama.
„Zkoušel jsem to. Pokaždé jsem věřil, že můžu dostat zpět dvakrát tolik. Ale prohrál jsem. A pak jsem to zkusil znovu. Ani jsem si nevšimla, jak jsem se na to dostala.“
Sofie celou noc nespala. Plakala bolestí a hněvem. Představa jejího bratra – přesně toho člověka, na kterého se mohla vždy spolehnout – se jí v mysli rozpadala. Zároveň ale chápala: nebyl padouch, byl slabý. A kdyby se od něj odvrátili, ztratili by ho navždy.
Ráno si promluvila s matkou. Dlouho mlčela, poslouchala a pak řekla:
„Věděla jsem, že s ním něco není v pořádku. Ale bála jsem se zeptat. Je to můj syn.“
A pak se Sofie rozhodla:
„Nenecháme ho zmizet.“
Trvala na tom, aby Daniel navštívil specialistu na hazardní hry. Bylo to těžké rozhodnutí: bránil se, vymýšlel si výmluvy, sliboval, že „všechno je pod kontrolou“. Postupně si ale krok za krokem začal přiznávat, že skutečně potřebuje pomoc.
Pravda byla bolestivá, ale právě ona zachránila jejich rodinu. Sofie si uvědomila: někdy se lidé, kteří jsou jí nejblíže, mohou dostat do pasti vlastních chyb. A jen upřímnost a podpora je mohou vytáhnout.
Když si teď Sofie vzpomíná na ten večer u bankomatu a blikající ceduli kasina, pomyslí si: „To je tak dobře, že jsem ho tehdy sledovala. Jinak bychom přišli o víc než jen o peníze… přišli bychom o jeho.“
