Byl to úplně obyčejný den. Marina se rozhodla pro důkladný úklid – utřít prach, vyklidit skříně a umýt podlahu pod postelí, kam se jako vždy „nikdy nedostala“. Její manžel byl v práci, děti ve škole, v domě bylo ticho a z reproduktoru hrála její oblíbená hudba.
Odsunula postel a všimla si staré kartonové krabice, zalepené zažloutlou páskou.
„Asi nějaké staré dokumenty,“ pomyslela si, ale z nějakého důvodu se jí rozbušilo srdce. Zatáhla za krabici – byla těžká. Něco uvnitř tupě zacinkalo.
Zvědavost ji přemohla. Marina pásku opatrně přestřihla nůžkami. Uvnitř byly staré dopisy, černobílé fotografie, dámská sponka do vlasů a chrastítko pro miminka. A nahoře obálka s nápisem: „Pokud tohle najdete, vězte, že vám nic nezazlívám.“
Marina to zpočátku nechápala. Pak ale uviděla fotku. Byl na ní její manžel, ještě velmi mladý, jak objímá těhotnou ženu. Na zadní straně byl nápis:
„Léto 1997. Čekáme naše dítě.“
Marina se posadila na podlahu. Ruce se jí třásly. Prohlížela si všechny fotografie: byly na nich pláže, domov, úsměvy, dárky a ta samá žena. A pak – dětská fotografie chlapce s očima jako její nejstarší syn.
„Ne… ne, to nemůže být…“ zašeptala.
Dopis obsahoval několik řádků: „Jestli jí o mně někdy řekneš, řekni pravdu. Dej mu vědět, odkud máš oči.“
Marina měla pocit, jako by z místnosti vyprchal veškerý vzduch. Znala svého manžela dvacet let. Myslela si, že zná jeho minulost, jeho strachy, jeho radosti. Ale nikdy o tom neslyšela ani slovo. Když se ten večer vrátil, čekala na něj. Na posteli ležela otevřená krabice. Vešel dovnitř, uviděl ji a zdál se být vyděšený.
„Kde jsi to vzala?“ „Ticho.“
„Kde jsi to schovala,“ odpověděla.
Seděl na kraji postele a dlouho mlčel. Pak vydechl:
„Myslel jsem, že je to všechno pryč. Ten čas to všechno vymazal.“
„Čas,“ hořce se usmála, „nevymaže tajemství, Serjožo. Jen čeká, až je najdeš pod postelí.“
Podíval se na ni, ale nic neřekl. A Marina pochopila: ať už bude jakákoli odpověď, jejich rodina už nikdy nebude stejná.
