Žila sama. Prostá, tichá žena, zvyklá na samotu. Po rozvodu se jí byt zdál příliš velký a příliš prázdný, ale už se s tím smířila. Všechno se změnilo jednoho obyčejného večera.
Vracela se domů z práce. Venku pršelo, vítr foukal kapky po skle a vytvářel rytmus, na který si už dávno zvykla. Žena si svlékla kabát, rozsvítila a vešla do kuchyně. V tu chvíli to uslyšela.
Zpočátku bylo ticho – jako by se někdo hihňal někde v jiné místnosti. Lehký, zvonivý dětský smích.
Ztuhla. Televize byla vypnutá, sousedé nahoře už dávno odešli – byt byl několik měsíců prázdný. Procházela se pokoji, všechno kontrolovala – ticho. „Musela jsem si to jen představit,“ usoudila.
Ale o pár hodin později se smích ozval znovu. Tentokrát blíž. A bylo to, jako by někdo zašeptal její jméno.
Žena vběhla do ložnice a rozsvítila. Pokoj byl prázdný. Jen závěsy se lehce kymácely, jako by tudy právě někdo prošel. Srdce jí začalo bít rychleji.
Nemohla spát. Ve tři hodiny ráno se ozval stejný smích – tentokrát z chodby. Žena vyskočila a popadla telefon, ale spojení se náhle přerušilo. V tu chvíli světlo zablikalo a po podlaze se kutálel dětský míč.
Vykřikla. Ale když se přiblížila, míč prostě zmizel.
Další ráno žena zavolala opraváře, aby zkontroloval elektroinstalaci. Prohlédl zásuvky a dráty a najednou si všiml starého poklopu ve zdi za skříní. Vedl do malého výklenku mezi stěnami, o kterém žena ani nevěděla.
Když poklop otevřeli, našli uvnitř staré hračky pokryté prachem: panenku s popraskaným obličejem, míč a zažloutlou fotografii chlapce, který kdysi v domě žil.
Od té doby už smích nebyl slyšet. Žena ale nechala hračky na parapetu – „aby věděl, že na něj tady nezapomněli.“
Příběh se rozšířil po sociálních sítích a lidé stále debatují o tom, kým ten chlapec byl: duch, ozvěna minulosti, nebo prostě jen připomínka toho, že i prázdné domy pamatují ty, kteří se v nich kdysi smáli.
