Ráno začalo jako obvykle. Anna zapnula žehličku, nalila si kávu a otevřela okno – do pokoje se linula vůně deště a čerstvého chleba z nedaleké pekárny. Její manžel, jako vždy, spěchal do práce a po bytě rozdával obvyklé „Nezapomeň na oběd“ a „Kde jsou klíče?“. Všechno se zdálo obyčejné, známé a hřejivé.
Vytáhla ze skříně jeho novou bílou košili – úhlednou, čerstvě vyžehlenou, jako by právě přišla z obchodu. Jedna věc ji trápila: Anna si nepamatovala, že by si ji sama koupila. Košile ale v jejich domě byly běžné – pracoval v kanceláři a jeho šatník se neustále doplňoval.
Anna položila žehličku, přejela dlaní po látce a v tu chvíli si všimla: na vnitřní straně manžety byla drobná výšivka. Světle modrou nití, téměř nepostřehnutelná, ale jasně čitelná: „E.M.“
Ztuhla.
Výšivka vypadala jako tovární, ale příliš osobní. Žádná značka, žádné logo – jen iniciály. Ženské.
„Možná stylista? Nebo dárek do práce?“ snažila se racionalizovat. Ale něco v ní už chladlo. Její manžel Mark nikdy nenosil košile s cizími visačkami. Byl pečlivě upravený.
Anna se podívala pozorněji: nitě byly o něco tmavší, jako by košili nosila už mnohokrát. A na límci byla sotva znatelná skvrna od rtěnky. Světle růžová. Ne její odstín.
Položila žehličku. Srdce jí bušilo hlasitěji.
„To nemůže být… ne…“
Telefon vibroval. Zpráva: „Děkuji za včerejší večer. Košile perfektně padne – E.“
Anna upustila telefon. Ruce se jí třásly tak moc, že žehlička málem sklouzla ze stolu. Nevěděla, co dělat. Křičet? Plakat? Čekat na vysvětlení?
Vteřiny se vlekly. V uších jí zvonilo.
Když se Mark ten večer vrátil, pozdravila ho klidně – až příliš klidně. Na pohovce, úhledně složená, ležela stejná košile. Vedle ní ležel její telefon s otevřenou zprávou.
„Chceš to vysvětlit?“ zeptala se tiše.
Zbledl. Pokusil se usmát, ale koutky rtů se mu zachvěly.
„Je to… dárek od kolegyně. Eleny, z účetnictví… jen takový nápad.“
Anna mlčela. Dívala se mu přímo do očí.
„A co ta výšivka? A rtěnka?“ zeptala se.
Neodpověděl. Jen se odvrátil.
Vstala, šla k oknu a dlouho mlčela. Pak řekla:
„Víš, Marku, taky si koupím novou košili.“
Překvapeně vzhlédl.
„Proč?“ „Jen chci, aby měla moje iniciály. Abych alespoň jednou mohla zažít, jaké to je nosit košili někoho jiného.“
Vešla do ložnice a zanechala za sebou vůni vyžehlené bavlny, hluboké ticho a pocit, že v tomto domě něco skončilo.
