Tento dům stál na ulici přes čtyřicet let. Kdysi v něm bydlela rodina se dvěma dětmi, ale náhle odešla a budova od té doby stála prázdná. Okna byla zabedněná, zahrada zarostlá a plot křivý. Všichni si zvykli, že se jí vyhýbají. Ale jednoho dne si sousedé začali všímat něčeho zvláštního.
Pozdně v noci, těsně před půlnocí, se v domě rozsvítilo světlo. Nejdříve jen na chvilku, jako by někdo kontroloval lampu, a pak trvalo déle. Občas se v okně mihl stín připomínající lidskou postavu.
„Možná se někdo nastěhoval?“ říkali sousedé. Ale přes den nikdo nikdy nevešel ani nevyšel.
Jednoho dne se muž bydlící naproti rozhodl nainstalovat bezpečnostní kameru a namířil ji přímo na dům. Druhý den ráno, když se díval na záběry, zbledl. Kamera zaznamenala, jak se o půlnoci pomalu otevírají dveře a dovnitř vchází muž v dlouhém kabátě. Držel něco, co vypadalo jako stará lampa. Ale nejpodivnější bylo, že se o pár minut později dveře znovu otevřely a… nikdo nevyšel.
Další noc se muž a jeho přátelé rozhodli tam jít. Vzali si baterky a šli k domu. Dveře byly odemčené. Uvnitř to páchlo prachem a vlhkem. Podlahy vrzaly, ze stropu visely pavučiny. Všechno vypadalo, jako by nájemníci odešli včera: nádobí na stole, staré noviny na pohovce.
Vyšli do druhého patra a ztuhli. Na zdi visely fotografie. Každá z nich ukazovala ulici, jejich domy a… je samotné. Vyfocené oknem.
Jeden z mužů ucítil za sebou studený průvan. Otočil se a ve dveřích uviděl postavu. Tu samou, kterou viděli oknem. Jenže teď byla velmi blízko.
Další ráno sousedé našli dveře domu dokořán otevřené. Nikdo do nich už nevstoupil.
Světla se tam rozsvěcují méně často, ale stále se to děje. Lidé říkají, že dům „si pamatuje ty, kdo se dívají dovnitř“. A pokaždé, když procházejí kolem, se snaží nedívat do oken, pro případ, že by se už někdo ohlížel.
