Pro Markétu to bylo úplně obyčejné ráno. 🌤️ Pustila si hudbu, naplnila kbelík teplou vodou a citronovou šťávou a začala uklízet. Dům, ve kterém žila, byl starý, ale útulný – zdědila ho po babičce. Podlaha vrzala, tapety se místy loupaly, ale bylo na něm něco povědomého a uklidňujícího.
Když Markéta dorazila do velkého obývacího pokoje, slunce už proudilo okny. Prach tančil v paprscích jako zlaté třpytky a ona najednou chtěla udělat všechno dokonale. Vytáhla hadr, postavila se na stoličku a začala otírat sklo.
Hrala hudba, její myšlenky se toulaly – a najednou… něco se mihlo v odrazu.
Uviděla ženu. Stojící přímo za ní.
Margita se prudce otočila – nikdo tam nebyl. Prázdný pokoj, židle u zdi, váza s květinami. Všechno jako obvykle. Jen mé srdce bušilo tak silně, že mi zvonily uši.
„Představovala jsem si to…“ zašeptala a snažila se smát.
Ale jakmile se otočila zpět k oknu, přeběhl jí mráz po zádech.
Žena tam znovu stála. Bledá tvář, vlasy stažené do drdolu, staromódní šaty a její pohled – přímý, těžký, téměř smutný.
Margarita ztuhla. V odrazu stála žena blíž než před vteřinou. Nemohla dýchat. Nemohla se pohnout.
V místnosti zůstalo ticho, jen tikání hodin za zdí. A pak se odraz náhle pohnul – odděleně od ní.
Žena ve zrcadle zvedla ruku… a něco napsala prstem na vnitřní stranu skla.
Margarita nemohla uvěřit vlastním očím: písmena se objevovala pomalu, jako by zevnitř.
„Pomozte jí.“
Spadla ze židle a rozbila kbelík. Voda se rozlila po podlaze a hudba ustala. Když vstala, okno bylo zase čisté. Žádná písmena, žádné odrazy. Jen její vlastní vyděšená tvář.
Ten večer Markéta dlouho seděla v kuchyni a vzpomínala: její babička často říkala, že „domov nedrží jen zdi, ale i vzpomínky“. 👵🔑 A čím víc o tom přemýšlela, tím jasněji si uvědomovala – odraz byl příliš živý na to, aby to byla fantazie.
Další den se rozhodla jít na půdu, kde byly uloženy staré věci její babičky. 📜 Prach, pavučiny, vůně starobylosti – všechno, přesně jako v dětství. Mezi truhlami a krabicemi našla malé, oválné, popraskané zrcadlo. A na jeho rámu byla stejná písmena, vyrytá kdysi dávno:
„Pomozte jí.“
Margita po nich přejela prstem a v tu chvíli se někde dole zabouchly dveře…
Jako by někdo vstoupil do domu.
