Pro Annu byla její kočka Molly víc než jen domácí mazlíček – opravdová kamarádka. Chytrá, přítulná a trochu tvrdohlavá Molly se vždy vracela domů včas, jako by znala hodiny. Ale jednoho dne se všechno pokazilo.
Ráno kočka jako obvykle vyšla na dvůr a nikdo ji už neviděl. Den uběhl – nic. Druhý – ani stopy. Anna prošla celé okolí, vylepila letáky a večer volala, jako předtím. Ticho. Zdálo se, že Molly zmizela beze stopy.
Třetího dne Anna už nemohla zadržovat slzy. A právě tehdy, večer, uslyšela u dveří známé mňoukání. Molly se vrátila – unavená, zaprášená, ale živá. Anna ji zvedla, aniž by si hned všimla té nejpodivnější věci.
Na obojku, vedle visačky, byl připnutý malý, složený kousek papíru. Úhledně složený a omotaný provázkem. Anně se třásly ruce, když ho rozkládala.
Na papíře bylo úhledným rukopisem napsáno:
„Děkujeme za vaši starost. Vaše kočka k nám chodila každý večer. Zachránila naši dceru před osamělostí. Nebojte se, je v pořádku.“
Anna si to četla znovu a znovu. Nebyl tam žádný podpis. Jen datum a adresa – neznámá ulice na druhé straně města.
Později tam Anna šla. Ukázalo se, že tam bydlí žena s dívkou, která se zotavila z těžké nemoci. Když kočka poprvé přišla k nim domů, dítě bylo v depresi. Molly se stala její každodenní návštěvnicí – a právě tyto návštěvy dívce vrátily úsměv na tváři.
„Prostě přišla, sedla si vedle ní a podívala se na ni. Naše dcera zase začala mluvit,“ řekla matka dívky.
Od té doby se Molly stala symbolem laskavosti v jejich sousedství. Anna ji někdy pouštěla na procházky – vždy s vědomím, že někomu přináší trochu tepla.
Příběh se rychle rozšířil po sociálních sítích. Lidé psali, že „kočky cítí bolest lépe než lidé“ a že i náhodné zmizení může být skutečným zázrakem.
A Molly, jako by se nic nestalo, teď spí na parapetu, sleduje, jak se svět hemží – a zdá se, že všemu rozumí.
