Sofie přijela na víkend navštívit rodiče. Dům, kde vyrůstala, se jí vždycky zdál teplý a bezpečný, jako neotřesitelný ostrov minulosti. Večer, když rodiče šli spát, se rozhodla uklidit půdu – prášily se tam staré krabice, knihy její babičky a zažloutlá alba.
Sofie rozsvítila stolní lampu, stáhla z police staré fotoalbum s popraskaným koženým obalem a posadila se na podlahu. Vonělo prachem, časem a něčím známým. Listovala stránkami s úsměvem: její matka a otec na svatbě, prarodiče na zahradě, dětské fotografie, na které téměř zapomněla.
Ale pak, když Sofie otočila jednu ze stránek, ztuhla.
Černobílá fotografie ukazovala její matku – mladší, s copem, v šatech. Žena stála u domu, na pozadí jabloní, a v rukou držela své kulaté bříško. Těhotná.
Pod fotografií bylo úhledným rukopisem napsáno: „Léto 1985. Čekání na Sofii.“
Sofie hned nechápala, co se děje. Pak ji ale zamrazilo: narodila se v roce 1990.
Prsty se jí třásly. Otočila stránku – a uviděla další fotografii. Její matka seděla a držela své dítě. Stejný dům stál nedaleko, stejná jabloň. A kolem krku dítěte měl malý přívěsek ve tvaru srdce. Přesně ten samý, který Sofie nosila od dětství.
Vytáhla ten svůj – na zadní straně byl vyryt: „Sofie. 1990.“
Dívka cítila sevření v hrudi. „To je nemožné,“ zašeptala. Možná bylo špatné datum? Vtip? Ale v ženiných očích na fotografii nebyla žádná hravost ani náhodnost.
Téže noci Sofie sešla dolů a tiše zaklepala na dveře pokoje svých rodičů.
„Mami… jsi vzhůru?“ zeptala se tiše.
Matka otevřela oči a posadila se v posteli. Když uviděla album v rukou své dcery, okamžitě zbledla.
„Kde jsi ho vzala?“
„Na půdě.“ Mami, co tohle znamená? Na fotce jsi těhotná… se mnou. Ale datum je pět let před mým narozením.“
Matka dlouho mlčela. Pak pomalu vydechla, jako by na tuto otázku čekala celý život.
„Sofie… to léto je nezapomenutelné. Ale jsou věci, které je lepší neříci.“
„Chci znát pravdu.“
Matin pohled ztěžkl jako olovo.
„Nejsi první Sofie v tomto domě,“ řekla téměř šeptem.
Dívce se zatočila hlava.
„Cože?..“
„Zemřela ještě před narozením. Neměli jsme čas…“ Matka sklopila oči. „Nemohla jsem ji nechat jít. Proto, když ses objevila, jsem ti dala její jméno. A možná…“ podívala se na svou dceru s bolestí, „něco z ní žije v tobě.“
Sofie cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Znovu se podívala na fotografii: stejný úsměv, stejný pohled. A poprvé v životě se jí zdálo, že se žena na obrázku dívá přímo na ni.
Později, té noci, Sofie nemohla usnout. Vytáhla přívěsek, otevřela ho – a uvnitř, pod sklem, byla malá, vybledlá fotografie. Dívka. S očima bolestně podobnýma jejím vlastním.
A na zadní straně, napsané stejným rukopisem jako v albu:
„Moje Sofie. 1985.“
