Kate nikdy nebyla fanynkou rekonstrukcí, ale tentokrát se rozhodla pro to: staré koupelnové dlaždice se loupaly a bylo načase všechno vyměnit.
Vzala kladivo a opatrně odštípla první kousek keramiky. Jakmile střepy dopadly na podlahu, za nimi se ve zdi náhle otevřela úzká mezera.
Nejdřív si myslela, že je to jen prázdno po staviteli. Pak se ale ve tmě něco zablesklo.
Elena si dřepla, posvítila na ni baterkou telefonu a zalapala po dechu: uvnitř ležela malá kovová krabička, pokrytá prachem a rzí.
Opatrně vytáhla nález. Krabička byla studená, těžší, než vypadala. Nebyl na ní žádný zámek, víko se snadno otevíralo, ale ruce se jí třásly, jako by v rukou držela osud někoho jiného.
Kate se zhluboka nadechla a pomalu zvedla víko. Uvnitř byl tenký řetízek s přívěskem ve tvaru srdce, zažloutlé fotografie a několik dopisů svázaných starou stuhou.
Posadila se na dlaždicovou podlahu. První fotografie ukazovala muže ve vojenské uniformě a mladou ženu s pronikavýma očima. Na zadní straně bylo úhledným rukopisem napsáno: „Pro tebe, navždy.“
Kate otevřela jeden z dopisů. Rukopis byl mužný, přísný, ale z řádků vyzařovala láska:
„Můj drahý, pokud tohle čteš, znamená to, že jsem se nevrátil. Udržuj si toto tajemství, dokud nepřijde čas říct pravdu…“
Kate se zatajil dech. Najednou si uvědomila, že v rukou drží něčí život, něčí nenaplněný sen.
Ale bylo tam ještě něco jiného: v krabičce ležel malý klíč. Starý, ztmavlý.
A vedle něj byl vzkaz: „Klíč k naší budoucnosti. Najdi ho a dozvíš se všechno.“
Kate vzhlédla a rozhlédla se po své koupelně. Někde v tomto domě, kde žila mnoho let, byl zámek, který k tomuto klíči pasoval.
A teď se musela rozhodnout: nechat všechno tak, jak je… nebo riskovat a objevit pravdu, kterou někdo před desítkami let skryl.
Kate celou noc nemohla spát. Malá krabička ležela na nočním stolku a její myšlenky se točily kolem dopisu a klíče.
Co znamenalo „klíč k naší budoucnosti“? Kde by měla hledat zámek? A proč je ze všech míst zrovna u ní doma?
Další den místo rekonstrukce začala hledat. Prošla každou místností, kontrolovala staré zásuvky, dveře, dokonce i půdu.
Klíč byl příliš neobvyklý: starožitný, s vyřezávaným vzorem, zjevně od něčeho cenného.
Večer se rozhodla podívat se do sklepa, kam dříve chodila jen zřídka. Vlhký vzduch a pavučiny jen umocňovaly pocit tajemna. V protějším rohu, za starou skříní, si Kate všimla malých dvířek, téměř skrytých pod vrstvou barvy.
Třesoucíma se rukama zasunula klíč.
Cvak. Zámek povolil tak snadno, jako by na ni čekal.
Za dvířky byla úzká přihrádka. Uvnitř byla dřevěná krabice.
Když ji Kate otevřela, ztuhla: uvnitř byly úhledně složené dokumenty, další hromada dopisů… a obálka s velkou sumou peněz ve starých bankovkách.
Ale to nebylo to nejděsivější.
Dole ležel vzkaz, napsaný stejným rukopisem jako dopis:
„Pokud tohle najde cizinec, věz: i ty jsi teď v nebezpečí. Nevěř nikomu. Ani těm, kteří se vydávají za své blízké.“
Kate svírala papír a po zádech jí přeběhl mráz.
Jaké tajemství se v jejím domě skrývalo? Kdo tyto dopisy napsal? A co je nejdůležitější, koho by se teď měla bát?
