Bydlel sám v malém bytě v nejvyšším patře. Jeho sousedé si na jeho klidný život už dávno zvykli: přes den chodil do obchodu pro chléb a mléko a večer svítila v jeho oknech světla až do pozdních nočních hodin. Ale byla tu jedna zvláštnost, které si mnozí všimli: každý večer se z jeho bytu ozýval tichý hlas. Bylo to, jako by stařec s někým mluvil.
Zpočátku si lidé mysleli, že má hosty. Ale nikdo nepřišel. Pak usoudili, že se dívá na televizi. Zvuky však byly jiné: tiché, důvěrné, jako zpověď.
Zvědavost rostla. Jednoho dne sousedka, která procházela kolem pootevřených dveří, nahlédla dovnitř. To, co uviděla, jí sevřelo srdce. Stařec seděl u stolu a mluvil s fotografií.
Na fotografii byla mladá žena s laskavým úsměvem. Sousedka si myslela, že je to jeho zesnulá manželka, a spěchala pryč, aby nerušila něčí zármutek. Pravda se však brzy ukázala být mnohem děsivější.
Jednoho večera sousedé uslyšeli křik. Museli vyrazit dveře. Stařec ležel vyčerpaný a fotografie stále ležela na stole. Jenže teď to nebyla mladá žena, ale jiný obraz – černobílý snímek muže ve vojenské uniformě. A co bylo nejpodivnější: na zadní straně fotografie bylo jméno jednoho ze sousedů, kteří bydleli ve stejném domě.
Když se ho zeptali, zbledl. „To je můj dědeček… Ale ta fotografie zmizela z našeho domu před mnoha lety,“ zašeptal.
Starý muž se přiznal: fotografie se samy od sebe měnily. Někdy ukazovaly jeho příbuzné, někdy – úplně cizí lidi. Nevěděl proč, ale nemohl s nimi přestat mluvit. „Odpovídají, když poslouchám,“ řekl.
Po té noci se sousedé začali jeho bytu vyhýbat. Někteří si mysleli, že se zbláznil, jiní, že fotografie skutečně otevřela dveře do jiného světa.
A starý muž sám dál sedával večer u stolu a zíral na další novou tvář v záběru. A nikdo si už nebyl jistý, s kým přesně mluví.
