Anna žila v malém městečku u řeky. Řeka pro ni byla od dětství něčím zvláštním: v létě tam běhala bosá se svými přáteli a v zimě bruslila na ledě. Ale v průběhu let se řeka stala spíše místem pro klidné procházky, místem k zamyšlení nad životem a odpočinku.
Všechno se ten den zdálo obyčejné. Sobotní ráno, jasné slunce, jemný vánek a pár kolemjdoucích na nábřeží. Anna šla po úzké cestě podél vody a přemýšlela o nadcházejícím týdnu. V rukou držela nákupní tašku a její myšlenky se točily kolem domácích prací.
Nevšimla si, jak se kámen pod její nohou stal kluzkým vlhkostí. Noha jí sklouzla, taška jí vypadla z rukou a v příštím okamžiku Anna s křikem padla.
Studená voda jí udeřila do obličeje a vyrazila jí dech. Snažila se dostat ven, ale proud byl příliš rychlý. V oblečení se nedalo plavat – bylo promočené a táhlo ji dolů. Každý nádech se stal zoufalým pokusem nepolykat příliš mnoho vody. Srdce jí bušilo, panika ji přemohla a v hlavě jí rezonovala jen jedna myšlenka: „Topím se…“
V tu chvíli se po břehu procházel Rex, velký ovčák sousedů. Vždycky byl energický a odvážný, ale v tu chvíli vykonal to, čemu se obvykle říká zázrak. Když pes uslyšel šplouchnutí a křik, vrhl se k vodě.
Rex bez váhání skočil do řeky. Voda létala všude kolem, jeho tělo mocně prořezávalo vodu. Anna v tu chvíli téměř ztrácela vědomí, síly jí ubývaly, ale najednou ucítila, jak ji někdo tahá za rukáv.
Pes ji chytil zuby a táhl ke břehu. Voda ji plácla do obličeje, proud se je snažil oba odnést, ale Rex pádloval s neuvěřitelným odhodláním. Táhl ji a vydával tiché vrčení, jako by bojoval se samotnou řekou.
Lidé se shromáždili na břehu. Někdo křičel: „Drž se! Drž se!“
Někdo běžel pro lano, jiní se mu snažili podat klacek, ale všechno bylo marné – pes si poradil sám.
Krok za krokem, metr za metrem, Rex táhl Annu k suché zemi. Když dorazili na mělčinu, zhroutila se, lapala po dechu a kašlala. Její tělo se třáslo zimou a strachem.
Rex stál opodál, mokrý a těžce dýchal, ale oči mu zářily. Zdálo se, že chápe, že udělal něco velkého. Lidé kolem něj tleskali a hladili ho po hlavě; někdo dokonce scénu natočil na telefony.
Anna psa objala, přitiskla se k jeho mokrému krku a rozplakala se. Její hlas se třásl: „Zachránil jsi mě… Jsi můj hrdina…“
Později sousedé říkali, že Rex měl vždycky zvláštní intuici. Cítil potíže dlouho předtím, než se staly. Ale ten den udělal něco, co v podstatě zachránilo život člověku.
Příběh se rychle rozšířil po celém městě. Noviny psaly o „hrdinském psu“, děti běžely Rexe hladit a dospělí s úctou kývali svým majitelům, hrdí na to, že vedle nich žije opravdový zachránce.
Od té doby Anna nikdy nemohla projít kolem pastýře, aniž by se jí to dotklo. Nosila mu pamlsky, hladila ho a mluvila s ním, jako by byl člověk. Pokaždé, když se její pohled setkal s jeho inteligentníma očima, jí srdce vděčností poskočilo.
A teď, kdykoli překročí řeku, si na ten okamžik vždycky vzpomene – na ledovou vodu, zoufalství… a silné tlapky, které ji přivedly zpět k životu.
