Zahrada byla jeho oblíbeným místem. Trávil tam veškerý svůj volný čas: sázel květiny, staral se o stromy, plánoval nové záhony. Toho dne se rozhodl vykopat jámu pro mladou jabloň. Práce probíhala jako obvykle – země se pod lopatou tiše propadala, slunce svítilo, všechno se zdálo obyčejné. Ale po několika minutách si uvědomil: tento den bude nezapomenutelný.
Lopata narazila na něco tvrdého. Nejdřív si myslel, že je to kámen. Ale poté, co odkopal zemi, uviděl podivný předmět. Malý, kovový, pokrytý rzí. Muž se sehnul, vytáhl ho – a ztuhl.
Nebyla to součást trubky ani kus betonářské oceli. V rukou držel starožitnou krabici. Byla omotaná provazem a po okrajích byly viditelné stopy vosku – jako by ji někdo před desítkami let úmyslně zavřel, aby ji nikdo nemohl otevřít.
Zvědavost ho přemohla. Muž vzal nález do domu, přeřízl provaz a zvedl víko. Uvnitř byly zažloutlé papíry, fotografie a podivné předměty. Jedna fotografie zobrazovala rodinu, ale tváře byly přeškrtnuté inkoustem. Na papírech byly nesrozumitelné poznámky, data a jména.
Nejděsivější předmět byl zabalený v hadru. Bylo to staré porcelánové oko panenky. Jeho studený lesk ho otřásl, jako by se dívalo přímo na něj.
Muž to řekl svým sousedům a brzy se o nálezu dozvěděla celá ulice. Někteří tvrdili, že se jedná o starou rituální skrýš. Jiní říkali, že předchozí majitelé skrývají rodinnou tragédii.
Ale to nejstrašidelnější přišlo později. Té noci se v zahradě ozvalo tupé zadunění. Lopata zanechaná u díry byla nalezena jinde. A krabice, kterou muž nechal na stole, byla otevřená. Teď se nebojí ani tak toho, co našel, jako toho, co dalšího by se mohlo skrývat pod zemí.
Příběh se stal virálním na sociálních sítích a lidé se dohadovali, zda šlo o prostý nález, nebo o varování z minulosti. Všichni se ale shodli na jedné věci: někdy je lepší nechat něco, co bylo pohřbeno po celá desetiletí, nedotčené.
