V mnohopodlažní budově na okraji města plynul život svým obvyklým tempem. Lidé spěchali do práce, děti si hrály na dvoře, babičky diskutovaly o novinkách u vchodu. Brzy však obvyklý rytmus narušila vůně, která se začala šířit z jednoho bytu.
Zpočátku to byl lehký, sotva znatelný zápach. Sousedé si mysleli, že v bytě prostě zapomněli vynést odpadky. Ale každý den se zápach zesiloval. Prosakoval do vchodu, zaplňoval schodiště a pronikal dokonce i do bytů. Lidé si začali stěžovat – nejprve tiše, pak hlasitě.
Majitele bytu už dlouho nikdo neviděl. Dveře zůstávaly zavřené, zvonění a klepání zůstávaly bez odezvy. Správcovská společnost se rozhodla zasáhnout. V určený den se sešli zástupci bytového družstva, policie a několik zvědavých sousedů.
Když dveře otevřeli, všichni, kdo stáli poblíž, instinktivně ucouvli. Do nosu udeřil ostrý, dusivý zápach. Lidé si zakrývali obličeje rukama, někteří vyběhli na ulici. Ale to nejhorší čekalo uvnitř.
Pokoje byly zaplněné věcmi. Prázdné láhve, pytle s hnijícím jídlem, staré noviny a rozbité nábytek tvořily opravdovou skládku. Vypadalo to, jako by tu nikdo neuklízel desítky let.
Ale hrůza nespočívala jen v chaosu. V jedné z místností objevili něco, co vysvětlovalo ten zápach. Pod hromadou hadrů našli ostatky. Policie mlčela, ale z pohledů bylo jasné: člověk, který tu žil, zemřel už dávno a jeho smrt zůstala bez povšimnutí.
Sousedé, kteří se ještě nedávno stěžovali, nyní stáli v tichosti a nevěřili svým očím. Někdo zašeptal: „Žili jsme vedle sebe a nic jsme nevěděli.“
Zpráva se roznesla po celém městě. Někteří obviňovali lhostejnost lidí, jiní úředníky. Ale faktem zůstávalo, že za dveřmi, kolem kterých každý den procházely desítky lidí, se skrývala tragédie.
Nyní se tento byt stal symbolem toho, jak snadno lze přehlédnout cizí neštěstí. A mnoho sousedů přiznalo, že po této události začali častěji vnímat ty, kteří žijí vedle nich.
