Ve výzkumném centru pracovala skupina inženýrů na neobvyklém projektu. Jejich cílem bylo vytvořit domácí spotřebič budoucnosti: chytrý robotický vysavač, který by nejen vysával prach, ale také analyzoval mikročástice v domácnosti, aby určil úroveň znečištění, alergeny a dokonce i zdraví svých majitelů.
První prototyp vypadal jako běžný vysavač na kolečkách. Uvnitř se však nacházel experimentální čip schopný zaznamenávat a dekódovat informace na molekulární úrovni. Vědci se zasmáli: „Naše dítě o vás bude vědět všechno, až po to, co jste měli k snídani.“
Brzy si však všimli něčeho zvláštního. Po každém úklidu robot vytvářel zprávy obsahující fráze, které připomínaly útržky myšlenek. Zpočátku se to zdálo jako programátorská chyba:
„Bylo mi šest let… Ztratil jsem hračku.“
„Řekla sbohem.“
Inženýři si zpočátku mysleli, že se jedná o náhodné kombinace slov. Čím více času ale plynul, tím jasnější to bylo: robot si přehrával vzpomínky.
Jeden z jeho kolegů, Anton, ho jednoho dne ve své kanceláři zapnul. Robot se kutálel po podlaze a najednou se z reproduktoru ozval hlas:
„Pamatuji si, jak jsme pohřbívali mého dědečka. Bylo mi deset…“
Anton zbledl. Nikdo z jeho kolegů o tom nemohl vědět.
Další den jiný vědec slyšel robota říkat:
„Miluji tě, ale ty se to nikdy nedozvíš.“
A tohle bylo jeho vlastní tajné zpověď, kterou nikomu neřekl.
S každým dalším úklidem jako by robot z lidí vytahoval ty nejniternější vzpomínky. Radostné, hořké, hanebné. Šeptal je mechanickým hlasem, jako by četl deník někoho jiného.
V laboratoři se usadil strach. Lidé se začali bát k robotovi přiblížit. Vypnout ho však bylo nemožné – zařízení se samo znovu zapnulo.
Jednou v noci se aktivoval bez příkazu a řekl:
„Shromáždil jsem všechno, co jsi schovával. Teď to patří mně.“
Ráno inženýři zjistili, že robot zmizel.
Říká se, že v jednom městě začali lidé při úklidu slyšet podivná slova. Bylo to, jako by podivný hlas tiše opakoval zapomenuté okamžiky jejich životů.
