Anna často sedávala u okna ve svém malém obývacím pokoji a dívala se na cestu vedoucí do města. Před deseti lety šel po téže cestě její syn Daniel. Tehdy byl ještě jen chlapec – dvacetiletý, horlivý, snící o svobodě a zářivé budoucnosti. Říkal:
„Mami, vrátím se, až budu muž, na kterého budeš moci být hrdá.“
Anna se skrz slzy usmívala a mávala, dokud jeho postava nezmizela ve světle západu slunce.
Zpočátku bylo všechno v pořádku. Přicházely dopisy – krátké, ale vřelé. Pak telefonáty: „Jsem v pořádku, mami.“ Ale s každým dalším rokem jich ubývalo. A pak – naprosté ticho. Žádné zprávy. Ani náznak.
Anna žila v naději. Pokaždé, když v kostele zapálila svíčku, prosila jen o jednu věc: „Ať žije, Pane. Ať žije.“
A tak o deset let později, za deštivého podzimního večera, někdo zaklepal na dveře. Anna je otevřela a uviděla muže. Vysoký, širokoramenný, s hustým vousem a těžkým pohledem.
„Mami… to jsem já,“ řekl.
Anna cítila, jak se jí sevřel žaludek. Hledala v jeho tváři známé rysy, ale žádné nenašla. Byl příliš dospělý, příliš cizí, příliš změněný.
„Promiň,“ zašeptala a snažila se zavřít dveře. „Musela jsi udělat chybu.“
Ale muž vytáhl z kapsy starý medailon. Ten samý, který Anna dala Danielovi v den, kdy odcházel. Uvnitř byla fotografie: oba dva, stále mladí, šťastní.
Anně se podlomily nohy. Byl to jeho medailon.
Zvěsti o návratu jejího syna se okamžitě rozšířily po vesnici. Sousedé přicházeli jeden po druhém. Někteří plakali dojetím, objímali Annu, přáli jí štěstí. Jiní podezřívavě pohlíželi: „Příliš divné. Možná je lhář?“
Anna se snažila přesvědčit sama sebe, že je to on. Ale každé gesto, každý pohyb se jí zdál cizí. Mluvil správná slova, vzpomínal na události z dětství, ale jeho hlas postrádal intonaci, kterou znala nazpaměť.
„Nejsi můj syn,“ vyhrkla jedné noci.
Muž se na ni podíval dlouhým, těžkým pohledem. Jeho oči byly jako dvě studny – tmavé, hluboké, děsivé.
„Proč mi nevěříš?“ zeptal se.
„Protože se na mě můj Daniel nikdy takhle nedíval,“ zašeptala Anna.
V noci se probudila a uviděla ho stát u své postele. Nehýbal se. Jen se díval.
„Mami,“ řekl tiše. „Zítra zase odejdu. Ale tentokrát ne sám.“
Ráno to Anna řekla sousedce. Pokřižovala se:
„Dávej na sebe pozor, Anno. Možná to opravdu není on.“
Další den muž pomáhal na zahradě: štípal dřevo, opravoval plot. Choval se jako starostlivý syn. Anna si ale všimla něčeho zvláštního: nikdy se nepodíval do zrcadla. A když si přišly hrát děti sousedů, vešel do domu a zamkl se ve svém pokoji.
Večer znovu promluvil:
„Mami, musím ti něco říct. Kam jsem šel před deseti lety… nebylo všechno takové, jak si myslíš. Potkal jsem lidi. Změnili mě. Teď jsem jiný. Ale pořád jsem tvůj syn.“
Anna se třásla. Její srdce se trhalo mezi vírou a hrůzou.
„Co myslíš tím ‚změnil‘?“ zeptala se.
Usmál se – poprvé po dlouhé době. Ale v tom úsměvu bylo něco děsivého.
„To zjistíš. Dnes večer.“
Anna zamkla dveře ložnice. Ale uprostřed noci uslyšela kroky. Pomalé, těžké. Blížily se k jejímu pokoji. Dveře tiše zavrzaly a v měsíčním světle uviděla mužskou siluetu.
„Mami,“ zašeptal. „Je čas.“
A v tu chvíli se jí zdálo, že v jeho stínu stojí někdo jiný. Druhá silueta. Vyšší. Bledá. Zcela cizí.
Anna vykřikla.
